V zajetí historie

Pálící slunce nad hlavou a vítr, zdvihající v silných poryvech vlny vysoko nad pobřežní molo. Trochu drsné přivítání. Neopatrný fotograf, který se na betonovém molu snaží o co nejlepší záběr rozbouřeného mořského živlu, je najednou skropen vysokou vlnou od hlavy až po paty i se svým drahým fotoaparátem. Zdá se, že si tady, na západním pobřeží hlavního města ostrova Rhodos, dali dostaveníčko domácí bůh Hélios s přespolním bohem větrů Aiolem. Nezdá se, že by jejich rozmluva byla zvláště klidná. Aiolos je známý bouřlivák a tak vysoké vlny, tříštící se o molo, dnes přilákaly na západní pobřeží, i přes pálící slunce, pouze nepatrný hlouček zvědavců.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                             Velmistrovský palác

To v úzkých uličkách Starého města je docela jiné klima. Tam, s vysokými domy po obou stranách, má Aiolos jen velmi málo možností ukázat svoji sílu. A pokud přeci jen, oslaben, pronikne do klikatých zákoutí středověkého města, je s povděkem vítán tisíci poutníky, kterým alespoň trochu osvěžuje vzduch, rozpálený předletním sluncem.

Ještě tam ale nejsme. Kdo chce projít od západního pobřeží až k bráně d´Amboise, což je nejbližší vstup do Starého města, musí se nejdříve proplést neobyčejně živými ulicemi města nového. Tedy podstatně novějšího, než pevnými hradbami obehnaného města středověkého.

Spousta aut, motorek a skútrů, miniaturní chodníky, střídající se s parkujícími auty, množství restaurací, taveren i cukráren s pár stolky na nevelkém prostoru mezi jejich provozovnami a projíždějícími auty. A lidé. Hodně lidí. Pestrobarevný mix místních obyvatel s turisty snad z celého světa.  To vše vytváří pro středoevropského poutníka, razícího si cestu tímto bizarním a kosmopolitním prostorem, docela zážitek.

Než se ale dostáváme od západního pobřeží k hradbám Starého města, neodolatelná vůně čerstvého pečiva a pohled na lákavé zmrzlinové poháry, nás donutily si na chvíli odpočinout v malé cukrárně, jen malý kousek od velké reklamy na dámské prádlo. Prádlo na krásných modelkách vypadalo sice lákavě, ale vůně horké kávy a pečiva byla přeci jen lákavější. Už také proto, že nás neláká předražené prádlo v luxusním obchodě, ale docela příjemné pohodové intermezzo u kávy.

Pohled na opevněné staré město je úžasný. Rytířský řád Johanitů, původně Řád rytířů svatého Jana Jeruzalémského, který přišel na ostrov počátkem čtrnáctého století z Kypru, vybudoval z malého byzantského města nedobytnou pevnost. Johanité vytvořili na ostrově suverénní rytířský stát v čele s velmistrem, který pak ovládali více než dvě stě let. Podobu, kterou vtiskli zejména svému hlavnímu sídlu, si město zachovalo až do dnešních dnů. Nedobytné pevnosti, četné hrady, mohutné brány, kostely, nemocnice, paláce i jakési hospicy. Osmané k tomu pak od šestnáctého století přidali mešity, minarety, zahrady, krásná domovní nádvoří a dřevěné, zdobené zakryté balkonky, vystupující do úzkých uliček. Muslimské dámy, pokud se příliš nudily, mohly odtud, samy nepozorovány, sledovat ruch pestrobarevného súku dole v uličkách.

Pod rytířskou vládou se Rhodos opět, po období helénistickém již po druhé, stal nejvýznamnější silou ve východním Středomoří. A nejen nejvýchodnější baštou západoevropského vlivu, ale také nejdůležitějším centrem obchodu mezi východem a západem.

Vraťme se však do přítomnosti. Blíží se poledne a oba se ženou vstupujeme mohutnou branou D´Amboise do křižácké minulosti.

Sotva jsme prošli branou a stanuli pod západní frontou Velmistrovského paláce, uvědomili jsme si, že naše objevování minulosti města a jeho architektury, od antiky počínaje až po italské rekonstrukce johanitských památek, bude probíhat v kulisách obrovského tržiště, zaplňujícího velkou část starého města.

Teď na chvíli přeskočím pár hodin. Když jsme se večer, docela znavení, vraceli do našeho hotelu na západním břehu, mohli jsme s určitostí konstatovat, že toto rozsáhlé rhodské tržiště je v mnohém podobné obrovskému tržišti Chan el-Chalílí v centru staré Káhiry, nebo velkému súku okolo jeruzalémského náměstí Muristan. Tedy alespoň co se týče rozlohy. Velkým kladem rhodského tržiště je ovšem ten fakt, že zdejší prodejci nejsou zdaleka tak agresivní, jako trhovci arabští. A tak může zvídavý poutník skoro v poklidu projít touto podivuhodnou směsicí kšeftu a historie bez nebezpečí, že hned první den utratí většinu svého kapesného.

Málo platné, ale pokud člověk prochází takovou kamennou nádherou, jakou je rhodské staré město, a chce své neobyčejné dojmy a emoce přenést na papír, nevyhne se, v přemíře emocí, občas nějakému klišé, nebo příliš podrobnému popisu. Prosím tedy o shovívavost, pokud tomu bude i u mne.

Kdo by si myslel, že rhodské staré město je nějaký skanzen pro turisty, pečlivě udržovaný místní správou, hluboce by se mýlil. Uličkami, plnými turistů i místních, se proplétají motorky, skútry a kupodivu i auta, všude na střechách jsou televizní antény, se zdí středověkých domů visí girlandy nejrůznějších květů, na dvorcích se suší prádlo a v postraních uličkách si hrají děti a běhají psi a kočky. Rhodské hlavní město je neobyčejně živý a bizarní organizmus. A je pochopitelně do značné míry závislé na turistickém ruchu. Kolikrát jsem si říkal, při pohledu na rozsáhlé bazary v Káhiře, Jeruzalémě, v Tunisu a v mnoha jiných místech, jak se vlastně může to mračno nejrůznějších prodejců vlastně uživit, když většina procházejících jejich zboží většinou jen zběžně prohlédne a pak jde dál, v naději, že v dalším obchůdku najde něco levnějšího. Přehlídka kýčů i uměleckých děl, krásných starožitností i levných cetek, pohlednic a nejrůznějších suvenýrů pochybné kvality. Sortiment takového bazaru se vyjmenovat nedá. Jsou to tisíce položek. Koho baví proplétat se tímto hlučným mumrajem, ten je ve rhodském bazaru ve svém živlu. Můj šálek kávy to rozhodně není. Ten na nás však čeká docela jinde.

Začátek nekonečně dlouhé ulice Omirou se zcela ztrácí v desítkách obchodů a obchůdků a v množství lidí, pomalu se přemisťujících od jednoho krámu ke druhému, aby si nakonec stejně nic nekoupili. Nic pro mne. Ale ulice se postupně zužuje a krámky trochu otrávených prodejců pomalu mizí.

"Pojď dál," říkám ženě. "Tady bude určitě něco zajímavého."

Je to docela malý průchod. Jen taková lepší díra ve zdi uprostřed ulice. Mám rád tajemné průchody, které vždycky někam vedou, malé dvorky plné květů i docela malé taverny, kde si může člověk odpočinout od rušného bazaru a při dobré řecké kávě se zahloubat do mapy, která je v podmínkách starých, středověkých měst zcela nepostradatelná.

Ani nemusím ženě nic říkat. Ta díra ve zdi nás přitáhla jak magnet. Dva schůdky dolů a ocitáme se v jiném světě. Masivní zeď nás náhle oddělila od ruchu nekonečného bazaru. Malé náměstíčko Doreios ve stínu tří obrovských stromů, jejichž koruny pokrývají skoro celou plochu náměstí, tři taverny s pár stolky v jejich stínu, u nich pouhých pět, nebo šest návštěvníků, vlevo pravoslavný kostel svatého Fanouria a vpravo mírně zdevastovaná mešita Retzepa paši. A ticho a klid a lehký vánek, který se snaží proniknout pod husté koruny stromů. Kus malého rhodského ráje. Neváháme ani chvíli a usazujeme se hned v té první taverně poblíž průchodu ve zdi. Příjemně vyhlížející černovlasý chlapík, který se okamžitě zdvihá od stolku s kafem a novinami, má zřejmě pochopení pro turisty, jako jsme my dva se ženou a tak nad jeho maličkou hospůdkou visí velký nápis, vyvedený latinkou. Taverna Mezeklikia. Tak akorát vychlazený Mythos je na stole v malé chvíli. Naplnit sklenici výborným frappé mu trvá jen o něco málo déle. Posléze žena zdvihá půllitr Mythosu do výše a připíjí na klid a mír tohoto místa. A já si uvědomuji, že právě pro takovéto chvíle stojí za to letět až na samý kraj světa.

"What is, tree," snaží se žena o konverzaci s majitelem a ukazuje na mohutný strom, v jehož stínu sedíme.

"Benjamin. And very old." odpovídá chlapík a věnuje se dál novinám. Tajemství je odhaleno. Nejsem žádný botanik a tak musím vzít na vědomí jen informaci, že benjamín je vlastně smokvoň. Máme doma taky jednu. Není to ale benjamín, ale jen docela malý benjamínek. Asi metr vysoký. Těžko nám doroste do této rhodské velikosti.

Chce se nám jen sedět a ještě sedět a ještě dlouhou chvíli vnímat tu lenivou atmosféru rhodského skoro orientu, kterou bychom doma jen těžko hledali. Leč město čeká. Čeká na nás. Město, statisíckrát objevené a statisíckrát obdivované. Rádi přidáme k této statistice i sebe. A proto říkáme stále osamocenému majiteli chjerete a evcharisto a vyrážíme dál objevovat město.

 

Rhodos rytířský

Kdysi dávno hromovládný Zeus dělil svět mezi olympské bohy. Udělal si na to čas poté, co definitivně porazil Titány a nechal je zavřít do jakéhosi podzemního kriminálu, kde je dodnes hlídají storucí obři Hekatoncheirové. A tak při rozdělování Země Hádes dostal podsvětí, Poseidon oceány a ani ostatní bohové nepřišli zkrátka. Jediný, kdo nedostal nic, byl Hélios, který jako jediný z bohů pracoval a musel pendlovat sem a tam po nebeské klenbě. Ani bohové totiž nebyli bez chyby. Žádná z lidských vlastností jim nebyla cizí. A tak na Hélia prostě zapomněli. Ten se na Diovi marně domáhal svého podílu.

"Máš smůlu, chlapče," řekl mu tehdy Zeus. "Co se stalo, už zpátky vzít nemůžu. Nějak si musíš poradit. Jsi přeci bůh." A Hélios si poradil. Chvíli čaroval a vyčaroval si krásný ostrov, který nechal vynořit z moře se vším všudy. S lesy, horami, olivovými háji, i skrytými zátokami a dlouhými plážemi. Ostrov pak ozářil natolik svým jasem, že mu ho nakonec všichni bohové záviděli. A aby na tom ostrově nebyl sám, tak si tam přivedl i dceru vládce moří Poseidona, Rhodu. Tak se zrodil Rhodos.

A skutečně. Dodnes je tu Hélios jako doma. Tedy, on je tu skutečně doma. Tři sta až tři sta čtyřicet slunečních dní v roce to jen potvrzuje. Bohužel návštěvník tohoto bohem vyvoleného ostrova si musí zvyknout na fakt, že domácího Hélia tady docela často navštěvuje přítel Aiolos, tedy bůh větrů. A to je potom lepší uchýlit se někam do závětří, nejlépe do nějaké taverny, kterých je zejména v hlavním městě úplná inflace.

Kdo ví, co motivovalo Řád svatého Jana Jeruzalémského, že si vyhlédl Rhodos jako své hlavní sídlo. Určitě to nebyla jen Héliova záře, která dělá dodnes z Rhodu docela příjemné místo po většinu roku. Rytířský řád svatého Jana měl docela pestrou minulost. Byl založen kdysi dávno v raném středověku italskými kupci z Amalfi, kteří na místě dnešního jeruzalémského náměstí Muristan postavili kostel a špitál. Charitativní bratrstvo, které tento komplex obhospodařovalo, sloužilo především poutníkům, kteří putovali do Jeruzaléma navštívit místa působení Ježíše Krista a jeho hrob. Poutníkům byl k dispozici velký špitál a jakýsi hostel. Když koncem jedenáctého století dobyli křižáci Jeruzalém, sloužil tento komplex pochopitelně i rytířům. Původně nevelké charitativní bratrstvo se po příchodu křižáků rozrostlo natolik, že ho roku 1113 papež Paschalis II. potvrdil jako církevní řád Johanitů. V polovině dvanáctého století se johanité začali po vzoru templářů organizovat i vojensky. A v této symbióze mnišství a rytířství postupně převážil rytíř nad mnichem.

Po dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem koncem dvanáctého století nastaly rytířům těžké časy. Nejdříve se uchýlili do severnějších oblastí Palesiny, pak na Kypr, aby v roce 1309 skončili definitivně na tehdy byzantském Rhodu, kde vytvořili na dlouhých 213 let velice silný a úspěšný stát v čele s velmistrem řádu. Ale postup osmanské říše zadržet nedokázali. Roku 1522 osmanský sultán Sulejmán I. Nádherný oblehl město Rhodos a po půlročním obléhání ho dobyl. A Johanité museli znovu balit. Ale Sulejmán byl docela velkorysý. Johanitům dovolil odejít z ostrova i s majetkem, který stačili pobrat. A tak skončili rytíři definitivně na ostrově Malta. Řád maltézských rytířů existuje dodnes. Jejich současný oficiální název zní - Suverénní vojenský hospitální řád svatého Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě. Jejich ústředním mottem je "obrana víry a pomoc trpícím".

Ostrov Rhodos dostal během času mnoho přívlastků. Růžový ostrov, ibiškový ostrov, ostrov slunce atd. Poté, co zvídavý turista projede křížem krážem celý ostrov, pokochá se pohledem na typicky středomořská panoramata, s obdivem prohlédne pozůstatky antických i středověkých památek a posléze vstřebá do sebe malebnou atmosféru kouzelných uliček i monumentálních památek hlavního města, poté může rozšířit i počet přívlastků, kterými je možné charakterizovat tento ostrov boha Hélia. Zejména jeho hlavní město jako jedinečné, tajemné a kouzelné.

Rytířská část města je díky italským rekonstrukcím v docela dobrém stavu. Hlavní dominantou města je Velmistrovský palác. Johanité ho postavili ve čtrnáctém století jako sídlo svého velmistra a správní centrum celého ostrova. Tahle monumentální budova měla ale docela smůlu. V roce 1856 vybuchl ve vedlejším kostele střelný prach, uskladněný v suterénu. Výbuch nejenže zničil kostel, ale také valnou část paláce. Turkům to zase tolik nevadilo a tak palác nechali v rozvalinách. Vadilo to ale Italům, kteří od své anexe Rhodu v roce 1912, intenzivně obnovovali johanitské památky na celém ostrově. Na ruiny Velmistrovského paláce se dostalo až docela pozdě. Ten byl podle původních plánů a kreseb obnoven a slavnostně otevřen v roce 1940 jako letní sídlo Mussoliniho a krále Viktora Emanuela III. Mussolini si ho ale moc neužil. Na italské partyzány neplatily jeho neuvěřitelné grimasy při projevech, kterými přiváděl do vytržení vážené italské matrony. A tak v dubnu 1945 skončil i se svou milenkou pověšen za nohy na jedné milánské benzince. 

Dívčina, která nás měla na starosti, nám o ostrově neřekla nic, co bychom už předem nevěděli. Ostatně, ona toho sama ani moc nevěděla. Jen trochu neurčitě nám řekla, že volné vstupy do památkových objektů jsou zřejmě v neděli.

Vyzbrojeni touto mlhavou informací jsme zamířili od brány D´Amboise k Velmistrovskému paláci.

"You have open in sunday? And gratis?" ptám se slečny u kasy.

"No, only today. From five."

Tedy od pěti. A pouze dnes. Ve čtvrtek. Pak se spolehněte na svého delegáta. Podíval jsem se na hodinky. Je něco po druhé místního času. Naplnit v tomto městě tři hodiny času něčím smysluplným, není vůbec žádný problém. Problémem je spíše si ty tři hodiny nějak racionálně naplánovat a neponičit si přitom nohy, obuté do lehké obuvi, na velice originální rhodské oblázkové dlažbě.

Pozdně gotický Ipoton, tedy srozumitelněji řečeno, ulice Rytířů, je doslova architektonickým skvostem. Vede na místě staré antické cesty od Velmistrovského paláce až skoro dolů do přístavu. Tak jsme se po ní vydali. Odshora až dolů je ulice lemována rezidencemi jednotlivých jazykových uskupení, ze kterých se tenkrát sestával johanitský řád. Byly zde rezidence německá, anglická, francouzská, Španělská, Italská, Kastilská a byli zde i rytíři z oblasti Auvergne a Provence. Jenotlivá národní uskupení měla přidělen svůj úsek hradeb, který v případě ohrožení města musela bránit. Odborník na heraldiku by asi identifikoval jednotlivé rezidence v Ipotonu podle historických znaků, které se zachovaly na fasádách domů. Já, ani moje žena však odborníci na maltézský řád, tím méně na heraldiku nejsme. A tak alespoň obdivujeme skvostnou architekturu zcela zachované středověké ulice. Co ovšem obdivovat vůbec nelze, to je fakt, že v jednotlivých středověkých palácích jsou dnes bohužel nastěhované kanceláře. A tudíž nepřístupné. Nepřístupné jsou i zahrady, údajně velmi pěkné, situované hned za jednotlivými rezidencemi. Nezbývá tedy než jít dál.

Až dole, na konci Ipotonu, je impozantní, obrovská budova bývalého johanitského špitálu. Dnes je v budově umístěno archeologické muzeum. Za plotem vidíme pár lidí, procházejících se velkou zahradou, přiléhající k muzeu.

"Co když tady mají taky od pěti otevřeno?" napadlo mou ženu. 

"You have free enter from five?" ptám se dívky u kasy.

"Yes, of course," odpovídá. A já jsem si okamžitě vzpomněl na naši delegátku, která nám říkala jakési vymyšlené bludy o nedělních volných vstupech. O podvečerní program je tedy postaráno a my můžeme v poklidu zamířit k přístavu.

Je zajímavé, že většina článků a průvodců na webu, týkajících se Rhodu, tedy města Rhodos, pokud se vůbec zmiňuje o městských parcích, píše o příjemných procházkách po udržovaných cestách, o romantických zákoutích, kde je možné si odpočinout v příjemném stínu stromů. Autoři těchto bedekrů a webových informací asi na Rhodu nikdy nebyli. Málo co je z toho pravdivé.

Zatím, co moje, už docela znavená žena odpočívala na lavičce mezi stánky přístavních prodejců, já jsem přeci jen neodolal a zamířil jsem prozkoumat úzký, ale hodně dlouhý park, zdvihající se od přístavní promenády v dlouhém pásu kolem části hradeb. Asi po sto metrech chůze parkem jsem však získal dojem, že poslední parkové úpravy a údržba se zde prováděly zřejmě ještě za italské okupace. Těžko říci, jak by toto město vypadalo, nebýt právě Italů. Ale abych místnímu magistrátu nekřivdil. Hrany otlučených a špinavých betonových sedátek a rozbitých betonových stupňů chodníku podél hradeb jsou čerstvě natřeny bílou barvou. Asi to má být varování pro návštěvníky, kteří sem nějakou náhodou zabloudí. Škoda. V horkých letních dnech by zde bylo docela příjemné posezení. Takto je tento parčík jen útočištěm několika koček, které sem chodí obyvatelé okolních domů krmit. A občas možná cílem nemnoha zvědavých turistů, kteří, stejně tak, jako my, uvěří báchorkám průvodců o udržovaných zahradách. Turisty jsem tu tedy žádné neobjevil, pouze dva slušně oblečené pány ve středním věku, kteří, tulíce se podezřele k sobě, seděli na kamenné lavičce, čerstvě obohacené pásem bílé barvy. Když jsem se, nevěda o nich, vynořil z houští těsně před nimi, evidentně se lekli a odsedli si od sebe. Inu, v bigotním Řecku se toto asi moc nenosí. Časem jsme poznali, že zelených ploch je tady okolo hradeb docela dost. Problém je ale v jejich mizerné údržbě.

Poté, co se v roce 1923 celé Dodekanéské ostrovy staly součástí Itálie jako kolonie, oficiálně nazývaná "Isole Italiane dell'Egeo", tedy Italské egejské ostrovy, začali Italové předělávat celý ostrov, zejména jeho hlavní město, podle svého. Většina osmanských budov padla, ale památky na johanitskou dobu byly nejen všechny zachovány, ale hlavně pečlivě rekonstruovány. Proto je dnes historické centrum města tak zachovalé. Při své rekonstrukci ale Italové postupovali docela neurvale a necitlivě. Nejen, že bylo odstraněno mnoho budov z osmanské éry, zejména ty, které byly v těsné blízkosti hradeb, ale byly zlikvidovány také dva velké hřbitovy, židovský a turecký, umístěné po staletí podél hradeb. Na místě těchto hřbitovů a zbouraných domů Italové vybudovali zelený pás, který obklopoval celé hradby. Ten zelený pás pochopitelně přetrval až do dnešní doby. Jen jeho dnešní údržba zřejmě značně pokulhává za tehdejší italskou snahou o zvelebení města.

A tak jsem vzdal další zkoumání současných parkových úprav, na nábřeží jsem si vyzvedl ženu, která zatím v poklidu relaxovala na nábřeží při pohledu na zakotvené jachty a pevnost a maják svatého Mikuláše a oba jsme zamířili opět vzhůru do uliček starého města. 

Kdo se chce skutečně potěšit pohledem na krásné kvetoucí keře, udržované malé zahrádky, malebné dvorky plné květů a to vše v kulisách živého středověkého města, ten bude v téhle bizarní spleti uliček, taveren a obchůdků na samém vrcholu blaha. Kolik je vlastně takových míst na světě? Kolik je takových míst, která v člověku vyvolávají až neuvěřitelné emoce, pocity pohody a sounáležitosti s tímto kosmopolitním světem. Možná i pocity lítosti nad faktem, že člověk je v takových místech jen cizincem, který tímto světem pouze prochází, aby se po nějakém čase vynořil opět v jiné části světa, jak Ahasver, neustále hledající a neustále objevující.

Čas ale značně pokročil. Je třeba zamířit k paláci Velmistrů, neboť se blíží pátá hodina a to znamená, že slečna u kasy nás pustí dovnitř bez placení a ještě k tomu možná přidá příjemný úsměv, tak jako odpoledne.

Palác Velmistrů je skutečně impozantní budova, vévodící celému městu. Impozantní jsou i interiéry, které jsou ale poloprázdné. Exponáty byzantského muzea, které jsou v sálech umístěny, se marně snaží zaplnit ty obrovské prostory. Ostatně, už jsem se zmínil, že ani budova, ani její vnitřní členění nejsou původní. Zatím, co budova byla Italy obnovena v původní podobě podle kreseb a starých plánů, interiéry budovy jsou pravděpodobně zcela jiné.

Zajímavou památkou na italskou rekonstrukci paláce je určitě erb krále Viktora Emanuela III. zároveň se znakem Duceho fašistické strany - Partito Nazionale Fascista -  na fasádě věže uvnitř nádvoří.

To v archeologickém muzeu jsme se zdrželi o dost déle. Přeci jen tam toho bylo daleko více k vidění. Budova bývalého johanitského špitálu na dolním konci Ippotonu vypadá už na první pohled stejně impozantně jako palác Velmistrů. Stavba byla započata za vlády velmistra Jeana Bonpart de Lastic v roce 1440. Skoro padesát let však trvalo, než rytíři sehnali dostatek prostředků na dokončení této mohutné stavby. Špitál byl tak otevřen až za vlády velmistra Pierra d´Aubussona v roce 1489. Celý areál muzea je velmi rozsáhlý. Kdybychom si měli pořádně prohlédnout všechny exponáty, tak bychom tu byli celý den. A tak jsme stačili projít jen pár sálů s antickými památkami. Masivní architektura budovy s velkým vnitřním atriem krásně ladí s nevelkou, ale moc pěkně udržovanou zahradou s malým jezírkem. Docela pohodový konec dne. Ulicí Rytířů se pomalu vracíme zpět k bráně D´Amboise.

 

/z knihy Středomořský kaleidoskop/