Římem křížem krážem

Malý prolog
Když pan Werich s dcerou odjížděl autem na své „Italské prázdniny“, přišlo mu skoro líto, že kolemjdoucí, které na své cestě míjel, chodí lhostejně kolem a vůbec netuší, že on jede na svou velkou cestu do Říma. A když by ho náhodou potkal nějaký známý a zcela náhodou se ho zeptal, „A kam to vlastně jedeš?, pan Werich by ze staženého okénka ledabyle odpověděl : “No přeci do Říma“. Ten známý by se zasmál a bral by to jako vtip. Nikdo se ho ale na nic nezeptal, až celníci na hranici a tak odjel na tu svou velkou cestu a památkou na to je jedna útlá a krásná knížka.
To bylo někdy před rokem 1960. Podobný pocit, jako měl pan Werich při této cestě, jsem měl kdysi dávno, asi před 25 lety.To bylo ve chvíli, když jsem stál na břehu Baltu, pod bundu mi lezl studený vítr, na obzoru plul trajekt a já jsem stál a poslouchal příboj, který zněl lépe, než Karajanovi Vídeňští filharmonici. Ale to už je dávno. Avšak ten pocit, pokud přeci jen zevšedněl, tak zevšedněl skutečně jen trochu. Znám svou ženu a proto vím, že nastupuje do letadla s podobnými pocity, jako já. Před každou cestou jsou skoro sváteční. Na displeji v čekárně po odbavení se konečně objevilo číslo našeho letu. Boeing 737 je dobré letadlo. Je to dokonce nejrozšířenější dopravní letoun na světě. A tak v poklidu prolézáme tunelem do letadla. Naši známí, kteří letí s námi, asi tolik v poklidu nejsou. Letí poprvé. Ale nedávají to na sobě znát a vcházejí do letadla s výrazem starých cestovatelů. Praha zůstává někde hluboko pod námi. Můžeme rozepnout pásy. Kolem nás sedí samé neznámé tváře. Tváří se nezúčastněně. I na letišti jsme potkávali stejně neznámé tváře. Kdybychom potkali nějakého známého, možná by se nás zeptal: “Čau lidi, kam to vlastně letíte?“ A my bychom jen tak ledabyle prohodili. „No přeci do Říma.“
Římské putování
Můj itinerář, tak pracně doma sestavovaný, vzal za své vlastně hned první den. Po celý následující týden nám sloužil spíš jako seznam toho, co bychom měli a taky mohli vidět a stihnout.
Poslední neděli v měsíci se otevírají Vatikánská muzea pro návštěvníky zdarma. A ta poslední neděle je právě dnes. Proč to tedy nezkusit. Finanční efekt není právě zanedbatelný.
Tentokrát jedeme metrem. Šetříme nohy, protože dnešek bude náročný. Stanice Ottaviano je jen kousek od vstupu do Muzea. Fronta je podle očekávání obrovská. Točí se v několika řadách kolem Vatikánských zdí až na náměstí sv. Petra. Bez váhání to vzdáváme. Mrzí mně to hlavně kvůli našim známým, kteří tam ještě nebyli. Ale týden ještě nekončí. Kdo ví. Prohlédnout si Vatikán a baziliku sv. Petra dnes, byl vůbec bláhový nápad. Polovina náměstí je zcela zaplněná, před vchodem do baziliky jsou zátarasy a policajti, kteří nekompromisně odhánějí každého, kdy by chtěl dovnitř. A na velkých obrazovkách, instalovaných na Berniniho sloupořadí je přenášena mše, kterou celebruje sám papež. Proto ten mumraj. Ptám se policajta, jestli můžeme alespoň na věž, ale ten mi jasně říká, že je uzavřeno vše, prostor před chrámem, basilika i věž. Nedá se nic dělat. A tak, vyprovázeni papežovou německou italštinou, míříme na pahorek Janikolo, který se zdvihá nad Vatikánem.
Jdeme podle mapy, kterou nám věnoval náš římský domácí. Pahorek je na ní označen krásnou zelenou barvou, což má nepochybně znamenat park. Místo parku jsou nalevo ulice asi deset metrů vysoké hradby. Jdeme, pořád jdeme a hradby nemají konce. Ještě že jsou po pravé straně téhle nekonečné ulice luxusní vily s ploty, plnými nádherných květů. Pro kamarádku, která cestou pečlivě studuje každou kytku, je tady pastva pro oči. A nejradši by si vzala od každé kousek domů. Je to docela dekorativní, ale nejsem botanik. Ke spokojenosti mi stačí jen ten pěkný pohled.
Když začínám mít pocit, že jsme obešli již polovinu Říma, objevuje se náhle za zatáčkou Porta S. Pancrazio, která znamená konec putování kolem hradeb. Jsme nahoře. Nadmořská výška 84 m. Mám ale stejný pocit, jako když jsme spolu s kamarádem lezli v rakouských Alpách na Niedersachsenhaus.

    socha italského hrdiny Garibaldiho na pahorku Janicolo
 

Socha Garibaldiho je už jen malý kousek od brány. Stojí na rozlehlé terase, odkud je nádherný pohled na Řím. Garibaldi je italský národní hrdina. A hrdinům se vždy stavěly a stavět budou pomníky. To je v pořádku. Národ by neměl zapomínat na své hrdiny. Tenhle pomník je skutečně velkolepý. Garibaldi si tam sedí nahoře na koni a dívá se na svůj Řím. Byl to vlastně profesionální revolucionář. Něco jako Che Guevara. A skončil taky špatně. Ale to už je osud hrdinů. Pro ilustraci jen pár faktů z jeho života:
Giuseppe Garibaldi se narodil v r. 1807 v Nizze. Docela brzy, už v 10 letech se stal námořníkem na obchodní lodi Constanza. S postupem let zesílilo jeho národní vědomí do té míry, že se stal vůdcem hnutí Mladá Itálie, což byla tajná politická organizace, usilující o sjednocení Itálie. V lednu 1848 došlo k prvnímu velkému hnutí na Sicílii, kde se vzbouřil lid a vyhnal armádu i úředníky. V roce 1859 Garibaldi bojoval s Rakouskem jako generál. Roku 1860 vedl lidové povstání na Sicílii a dobyl Neapol. Pomohl tak svrhnout vládu Bourbonů a sjednotit Itálii. R. 1866 bojoval v řadách italské armády proti Rakousku. Účastnil se i prusko–francouzské války na straně Francie a byl zvolen do francouzského Národního shromáždění. Poslední roky svého života žil ale v bídě. 2. června 1882 umírá.
Je tu spousta lidí, ale kupodivu ani ne tak u Garibaldiho, jako u stánků se suvenýry a občerstvením. A ten zbytek, včetně nás, stojí na terase a kochá se pohledem na Věčné město. A přitom si ten nahoře na koni skutečně, a teď bez ironie, zasluhuje naší úcty. Byl to velký muž. Bez Garibaldiho by tu možná nebyla ta terasa, ani příjezdová cesta a pahorek by byl zarostlý piniemi a akáty. Ale možná, že by tu byl zvěčněn někdo jiný. Hrdinů je zaplaťbůh dost a dost.
Druhou dominantou Janicola je maják. Měl bych psát asi správně Gianicolo, ale mně se to takhle víc líbí. Maják už nesvítí, jen se tyčí nad osmdesátičtyřmi metry pahorku a je od něho, jak správně praví průvodce, také krásný pohled na Řím. Dokonce i na tu Vatikánskou stranu, která byla od Garibaldiho sochy zakrytá porostem stromů. Druhá funkce majáku je již méně příjemná. Podle zápachu, který je na terase cítit, se toto místo stalo veřejným záchodkem pro všechny místní psy a pro drtivou většinu turistů, kteří zde marně hledají záchodky oficiální. Čůrat na Garibaldiho si snad nedovolí ani místní houmlesáci. Natož turista. A tak chodí sem. Za majákem u zdi to není tak vidět.

Veřejné záchodky s vyhlídkou. /My jsem je ovšem nepoužili/

Ty tam zůstaly chmurné předpovědi počasí na různých internetových stránkách. Je horko, šlapeme dolů k Andělskému hradu a já mám spálený krk.
Všude, kam se hneme, je plno lidí. Chodí sem a tam, koukají nahoru i dolů a mezi tím jezdí spousta aut a skůtrů. Jak správně uvedl již dříve jeden z turistů na webu, z přecházení římské ulice se stává adrenalinový sport.

               Most andělů s Andělským hradem

Když přejdete od Andělského hradu přes Ponte San Angelo na druhou stranu Tiberu a dáte se doleva po Via dei Coronari, přijdete po chvíli na Piazza Navona. Nejslavnější římské barokní náměstí je stále plné života. Na tomto místě byl v r. 85 n.l. za císaře Domiciána vystavěn antický stadion, kde se pořádaly gladiátorské hry a po jeho případném zaplavení i inscenované námořní bitvy. Dnešní tvar náměstí sleduje původní rozměry stadionu. Barokní architektura je dílem největších stavitelů baroka – Berniniho a Borrominiho. Berniniho dílem je i největší fontána ve středu náměstí – Fontána čtyř řek z r. 1651. Symbolizuje božstva řek čtyř kontinentů – Nilu, Gangy, Dunaje a Ria de la Plata. Ve středu fontány je umělá skála s jeskyní a nad ní se tyčí egyptský obelisk. Stojím s Janou před fontánou a snažíme se vyřešit jeden naprosto zásadní problém. Vzhledem k tomu, že náš průvodce se pro nedostatek místa zmiňuje o této fontáně jen velmi obecně, je třeba identifikovat pro pořádek jednotlivé bohy. Naše vědecká diskuse končí všeobecnou dohodou a tak spokojeně odcházíme k další fontáně, kterou je na jižní straně náměstí Fontána Maurova. Při pohledu na rozlehlé náměstí mi není jasné, jestli je tu víc turistů, nebo nejrůznějších prodejců a umělců. Střed náměstí je vyplněn obrazy, po stranách jsou karikaturisté a kupodivu nejsou to jen místní. Vidím mezi karikaturisty i asijské tváře. Ostatně, na Karlově mostě sedí taky jeden Vietnamec a je to velmi zručný kreslíř. Vedle Maurovy fontány cvičí akrobaté a na druhé straně před velkou restaurací stepují dvě dívčiny. Koukáme se ženou, jestli tu neuvidíme našeho starého známého loutkaře s prstovými maňásky, který tu sklidil velký úspěch při naší návštěvě před dvěma léty. Bohužel. Asi mu ještě nezačala směna.

                  Piazza Navona s fontánou řek

 

I kostel Sant Agnese in Agone, jinak sv. Anežky na závodišti, je zavřený. Je zasvěcen sv. Anežce, která byla jako mladičká křesťanka umučena Římany v nevěstinci, který stál údajně na místě dnešního kostela. Škoda, že je zavřený. Má to být kostel mimořádně krásně vyzdobený. Ale, co tady v Římě není pěkné! Pojďme raději dál.
Při pohledu na mapu je skoro zbytečné se dohadovat o dopravě. Autobusové linky neznáme a nejbližší metro je stanice Barberini. Takže se jde k Barberini. Při cestě máme jen malý kousek Pantheon a za ním Fontánu di Trevi.
Kolem Palazzo Madama přicházíme za chvíli k Pantheonu. Ten je jako všechno dnes obležen davem lidí. Lidé jsou kolem, lidé jsou i uvnitř, lidé jsou úplně všude. Sotva se dá fotografovat. Dav lidí, korzujících v chrámu všemi směry, nás ale brzy roztrhl od sebe.

Dejme teď prostor opět pár informacím :
Pantheon patří k nejzachovalejším antickým chrámům v Římě. Nechal ho postavit Marcus Agrippa jako chrám všech bohů antického Říma v roce 27 př. n. l. Dnešní podoba Pantheonu ale pochází z doby Hadriánovy, kdy byl po požáru v roce 125 přestavěn. Centrem chrámu je ohromná aula o průměru 47 m zakrytá polokulovitou kopulí se stejnou výškou. V jejím středu je otvor o průměru 9 m. Ten slouží nejen jako zdroj světla pro celý prostor, ale i pro větrání a chlazení prostoru. Déšť, který projde otvorem je odváděn drenážním systémem v podlaze. Kopule a strop předsíně byly pokryty bronzovými pozlacenými střešními taškami s reliéfy, které nechal odstranit papež Urban VIII.
Je to skutečně mohutná stavba. Zdi Pantheonu jsou silné 8 metrů! Tuto kopuli studoval i Michelangelo před stavbou chrámu Sv.Petra. I když se to někomu nebude zdát vzhledem k mohutnosti svatopetrského chrámu, kopule Pantheonu je širší o 60 cm. A ještě jeden údaj. Každé z křídel vstupní brány váží 20 tun! Jsou to neuvěřitelná čísla.
Pantheon si prvenství největší kupole podržel až do 15. století, kdy byla postavena kupole katedrály Santa Maria del Fiore ve Florencii. Vstup do chrámu tvoří mohutný portikus s 16 žulovými sloupy s korintskými hlavicemi, který je jedinou dochovanou částí původní stavby z roku 27 př. n. l. Na tympanonu je nápis zvěčňující zakladatele chrámu: M AGRIPPA L F COS TERTIVM FECIT - Postavil Marcus Agrippa, syn Lucia, potřetí zvolený konzulem. Původně byl chrám zasvěcen všem bohům. Kolem roku 609 byl papežem Bonifácem IV. zasvěcen kultu Panny Marie a všech svatých mučedníků (S. Maria dei Martiri), dnes je zde národní mauzoleum. Jsou zde pohřbeni mj. Rafael, italští králové Viktor Emanuel II. a Umberto I., architekti Baldassare Peruzzi a Jacopo Barozzi da Vignola.
Historie na nás cestou útočí ze všech stran. Míjíme kostel sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádumíjíme i kostel sv. Marie na cestě, minuli jsme bohužel i Piazza Colonna se sloupem Marka Aurelia a palácem Gigi, kde teď sídlí přítel našeho expremiéra T. signor Berlusconi a už jsme tam. Berlusconiho jsme sice neviděli, protože asi řádí s Topolánkem někde na Sardinii, ale zato vidíme něco daleko lepšího. Největší a nejslavnější fontána v Římě je před námi. Spíš my před ní.
Fontána di Trevi.
Výška 29 metrů, šířka skoro 20 metrů. Je postavena na místě křižovatky tří vodních cest a akvaduktu, zásobujícího vodou celý Řím. Vodovod, zvaný Aqua Vergine – panenská voda, přiváděl do Říma vodu z pramene, vzdáleného asi 20 km. Vodovod byl vybudován v. 19 př. n. l. za císaře Agrippy. Hlavním stavitelem fontány byl Nicola Salvi a stavba mu trvala 30 let. Od r. 1732 do r. 1762.
Fontána je vytesána z mramoru a představuje boha moře – Oceána na veliké mušli, která je tažena mořskými koníky. Fontáně dominuje vysoký oblouk Di Tronfo, nazývaný „království oceánů“. Po obou stranách hlavní sochy jsou mýtičtí bohové.
Je to zřejmě nejslavnější fontána v celé Evropě. Možná i díky Felliniho filmu La dolce Vita z r. l960, ve kterém se krásná Anita Ekberg a Marcello Mastroiani ve fontáně vykoupali. Říká se, že když si k fontáně stoupnete zády a pravou rukou přes pravé rameno do ní vhodíte minci, tak se do Říma ještě vrátíte. Pokud vhodíte do fontány mince dvě, najdete v Římě svou lásku. A když vhodíte i třetí minci, budete mít v Římě také šťastnou svatbu. Před dvěma lety tam má žena hodila padesáticentové euro a jak je vidět, jsme tu znova. A tak jsme tam hodili jakousi malou minci i dnes. Co kdyby to fungovalo i nadále. Částka, kterou takto turisté do fontány nahází, je opravdu veliká (přibližně 3000 EUR denně). Sbírání mincí z fontány je však zakázáno zákonem. V minulosti byl za toto zatčen bezdomovec Roberto Cercelletta, který si každé ráno přivydělával sběrem mincí z fontány - v den svého zadržení měl nasbíráno přes 20 kg mincí. Zatčeni byli také zaměstnanci firmy, která fontánu pravidelně čistí. Ti si prý tímto sběrem vydělali přes 100 000 EUR. Peníze, které ve fontáně zůstanou, jsou ale použity na dobrou věc - ve prospěch charitativní organizace Caritas a Úřadu pro ochranu památek.

 

 

Malá črta z Věčného města

Všechny římské památky jsou dnes obležené návštěvníky. Ale tahle patří přeci jen k těm prominentnějším. A tak se s Vláďou prodíráme davem, lovíme záběry, zatím co děvčata odpočívají na kamenných lavičkách kolem fontány. Nakonec odcházíme, polootráveni kouřem ze smradlavé fajfky staříka, co sedí vedle nás.
Jdeme stejnou ulicí za stejným cílem jako před dvěma lety. Via Propaganda nás neomylně vede na Piazza di Spagna, které patří k těm povinným návštěvám každého turisty. Ve středu náměstí, obležena davem, stojí nádherná Fontana della Barcaccia od Pietra Berniniho. Tvrdí se, že sochař byl inspirován člunem, který zde uvízl, když Tibera zatopila tuto čtvrť. Hned naproti v čísle 23 je slavná čajovna Amy Babbingtonové. Zakladatelka byla současnicí královny Viktorie a ještě dnes tu movitý turista najde pravé staroanglické prostředí, cejlonský čaj a anglické vdolky. Nakoukl jsem oknem, jestli uvidím číšnice v dobových kostýmech, ale viděl jsem jen jednu rodinku, spokojeně popíjející čaj.

neposadit se na chvíli na Španělské schody by bylo hrubým proviněním cestovatelských zvyklostí. Alespoň na chvíli si užít ten vzácný okamžik
 

Tak, jako je Fontána di Trevi nejznámější fontánou na světě, nejznámějším schodištěm jsou zcela jistě Španělské schody.
Stotřicetšest jejich stupňů stoupá vzhůru od anglické čajovny až k majestátnímu františkánskému kostelu Trinita dei Monti – kostelu sv. Trojice na pahorku nad náměstím. Onen zvláštní „genius loci“ neopustil toto místo do dnešních dnů. Po generace je toto místo centrem bohémského Říma. V řecké kavárně Café Greco, existující zde již od 18. stol. se od nepaměti scházeli známí umělci, spisovatelé a hudebníci. Anglická básnířka Elizabeth Browningová se zde seznámila s dánským spisovatelem H.Ch.Andersenem, své básně zde psal anglický básník Keats, pravidelnými návštěvníky těchto míst byli i Baudelaire, Lord Byron, Goethe, Gogol, Liszt, Stendhal, Wagner a řada dalších. Toto místo dýchá svou zvláštní atmosférou.
V pozdně odpoledním slunci jsme se usadili na schodech. Baťůžkáři i movití turisté, ověšení drahými foťáky, milenci, tulící se k sobě, možná i domácí, co si sem jen tak odskočili cestou na kapučíno do Café Greco, nebo na čaj do čajovny Amy Babbingtonové. Kosmopolitní dav. A tím různorodým davem prolíná bezstarostný pokoj a mír. I na mne tato atmosféra silně doléhá. Není to ale pocit dobyvatele. Pocit turisty, který si právě odfajfkoval další položku ze svého cestovního itineráře. Je to pocit pokory před dílem člověka a pocit štěstí, že jsem mohl u toho být. Španělské schody v italské metropoli jsou vlastně celé dílem Francouzů. S myšlenkou postavit ozdobné schodiště přišel kardinál Jules Mazarin, hlavní ministr krále Ludvíka XIV. Chtěl, aby vznikla důstojná přístupová cesta ke kostelu, který sloužil francouzské komunitě v Římě. Ta se sdružovala kolem Francouzské akademie, kterou v roce 1666 na popud Ludvíka založil jeho ministr financí Colbert. Nadace původně umožňovala francouzským malířům studovat v Itálii. Od roku 1803 sídlí ve Ville Medici, jen kousek od kostela po Vialle d'Annunzio. Teprve šedesát let po Mazarinově smrti se ale našly na stavbu schodů peníze. Francouzský velvyslanec Etienne Gueffier pak získal souhlas papeže a stavitel Francesco de Sanctis v letech 1723 až 1726 podle plánů architekta Alessandra Speciho přístupové schodiště se 137 travertinovými stupni
vybudoval. Velkolepé schody měla původně zdobit Ludvíkova socha, což se ale papeži nelíbilo. Místo ní byl nakonec na nejhořejší terasu přenesen obelisk z antických Sallustiánských zahrad. Náměstí se jmenuje od nepaměti španělské, protože zde mělo dříve sídlo španělské vyslanectví při vatikánské Svaté Stolici.
Nechceme a ani nemůžeme porušit tradici. Vnořili jsme se do tohoto různorodého davu, jenž posedává na schodech a odpočíváme. Jen Vláďa jako obvykle chvíli nepostojí a s připravenou kamerou se prodírá davem okolo člunové fontány. Kousek za námi skupina Japončíků pečlivě studuje mapy a průvodce, aby jim neunikl žádný detail, ti starší znaveně odpočívají, milenci se drží za ruce a mlčí, jakýsi mladík leží na širokém zábradlí schodiště s batohem pod hlavou a má právě půlnoc a ti ostatní stojí, sedí, přecházejí nahoru a dolů. Čas se tu zastavil.
Velký rohový dům nalevo od nás, to je dům anglických básníků a velkých přátel Keatse a Shelleyho. Je stále stejný jako v dobách těchto romantických přátel. Stejně omšelý a neokázalý. Když zavřu oči, představím si na smrt nemocného Keatse, zavěšeného do svého přítele a opatrovníka malíře Severna, jak vystupují z drožky po své procházce v zahradě Pinciů. Pěšky by to už asi nezvládl. Z deštivé Anglie si přišel do slunné Itálie pro smrt. V r. 1821 umírá ve svých 25 letech na tuberkulózu. Jeho smrt se těžce dotkla jeho velkého přítele Shelleyho, jenž na jeho památku napsal romanticky truchlivou poemu Adonis. Shelley svého přítele přežil jen o rok. V roce následujícím se utopil u břehů Itálie při ztroskotání své jachty. Třetím z přátel a vrstevníků byl Lord Byron. I on, stejně tak jako i mnoho dalších, ať to byli architekti, malíři, hudebníci i básníci, mohu jmenovat ještě George Eliota, Goetheho, Browningovy, Oscara Wilda a Joyce, byl přitahován a inspirován neopakovatelnou atmosférou římského „centro storico“. Ani Lord Byron nezemřel v klidu doma. V r. 1824 padl jako hrdina, když pomáhal řeckým vlastencům v jejich boji za svobodu. Bylo mu 36 let. Právě těmto třem velikánům světového romantismu a třem velkým přátelům, je věnováno muzeum, sídlící hned na prahu Španělských schodů.
Ale nejen velcí umělci zde hledali svou inspiraci. Tato místa navštívil dokonce i proslavený zabiják většiny amerických bizonů Buffalo Bill. Nevím, jestli tu byl sám, nebo s celým svým kovbojským cirkusem. Ovšem představa, že po Španělských schodech běhají bizoni a za nimi cválá Buffalo Bill s kolty nízko zavěšenými je velmi pozoruhodná. To by schody ale asi nepřežily bez úhony. Není ale třeba příliš zacházet do minulosti. Právě před dvěma lety v červnu jakýsi Kolumbijec, notně posílený alkoholem, sjel celé Španělské schody od kostela Trinita dei Monti až dolů na Piazza di Spagna v Toyotě Celica. Tam ho policajti chytli a hned zavřeli. A schody to vše vydržely. Vydržely a držet budou zřejmě i další staletí. A pokud se nestane se světem nic mimořádného, tak tam budou pořád sedávat milenci a unavení poutníci i ti, kterým to nic neřekne a kteří si sednou na schody jen proto, že se to sluší a patří. Budou tam i po nových zážitcích věčně bažící Japonci a budou studovat své prospekty a mapy, aby si mohli odfajfkovat další položku ze svého programu.
Vystoupali jsme nahoru po 136 schodech ke kostelu Trinita dei Monti. Po celodenním pochodování po římských památkách je tenhle výstup docela náročný. Ale už jdeme jen ve třech. Jana to vzdala dole na náměstí. Když jsem opatrně prohlásil, že bychom to mohli protáhnout ještě k další stanici, kterou bylo Barberini s fontánou tritonů, rezolutně prohlásila, že toho má dost a šla na metro. Zato u Evy zvítězil onen, již v mém povídání o Istrii popsaný „orientačně pátrací reflex“ a převážil nad bolavými nohami. A tak šlape s námi.
Naše cesta se ale trochu zkomplikovala. Po celé délce Via Sistina, vedoucí od kostela Trinita dei Monti až k Barberini jsou po obou stranách mobilní zábrany, všude spousta lidí a policajtů. Jede se časovka na Giro d Italia a zaplaťbůh se už chýlí ku konci. A tak jsme viděli jen pár posledních závodníků a můžeme jít dál.
V římských ulicích nemusí mít člověk strach o pití. Není třeba nic kupovat. O žíznivé poutníky je tu dobře a hlavně zdarma postaráno. Pítka a fontánky s dobrou pitnou vodou jsou snad v každé větší ulici. Napít se můžete třeba i z Fontány di Trevi. V Římě jsou stovky fontán. Malých, větších i těch docela malinkých. A když už to není fontánka, tak alespoň je vyvedeno z chodníku již zdáli viditelné pítko. Od dob starého Říma zde nebyla nouze o vodu. Vždyť už antické patricijské domy měly ve svých atriích fontány a fontánky, napájené centrálním akvaduktem. Takový luxus jsme neviděli v žádném jiném městě, které jsme na svých cestách navštívili. A taky toho náležitě využíváme. Nechápu ty cestovatele, kteří si na chatu stěžují, kolik eur museli vynaložit zde, v horkých dnech, za obyčejnou vodu z obchodu. Mají pořádně číst rady těch zkušenějších, kterých je na nejrůznějších webových stránkách úplná inflace.

 Jedno ze stovek římských pítek. Přítel Vláďa se jde osvěžit.

Fontána Tritonů na Piazza Barberini se tak trochu ztrácí v záplavě ostatních památek. Ani bych se nemusel dívat do průvodce a asi bych to uhádl. Tvůrcem této nevelké a hezké fontány na velkém a trochu fádním náměstí není nikdo jiný než Bernini, který, jak se zdá, postavil drtivou většinu barokního Říma.
Z kouta náměstí na nás vyzývavě hledí sloup s logem metra. Eva s Vláďou se na mne tázavě podívali:
„Tak co dál“?
„Můžeme na metro“, reaguji na nevyřčenou otázku.
„Ale tady hned kousek za náměstím je jedna z římských rarit – náměstíčko čtyř fontán. Přeci o to nepřijdeme“, bráním vytýčenou trasu.
Nemusím se bránit dlouho. Jen se s lítostí se ohlížím za Palácem Barberini, ve kterém je Muzeum antického umění. Quattro Fontane je hned příští křižovatku. Bláhově jsem se ale domníval, že je to budova, která má na každém svém rohu jednu fontánu, jak jsem to četl v jednom popisu. Ten dotyčný asi ty čtyři fontány nikdy neviděl. Není to ani tak náměstíčko, jako živá, světelná křižovatka. Na jednom jejím rohu stojí kostel San Carlo alle Quattro Fontane, který má na straně, přilehlé do křižovatky do svého nároží vestavěnou fontánu. Jejím tvůrcem není kupodivu Bernini, ale ten druhý. Borromini. A protože jsme v baroku, musí zde být osová souměrnost. A tak Borromini zbudoval ještě další tři fontány na zbývajících rozích, aby vyhověl přísným zásadám barokního řádu. Výsledkem jeho tvůrčího úsilí je tato rarita, která by si určitě zasloužila lepší umístění, než na rušné křižovatce. I když je nutné uznat ten fakt, že v době, kdy tvořil Borromini a Bernini, jezdili tudy pouze kočáry panstva a jezdci na koních. A pro ty to byla jistě dobrá kulisa.

          Náměstí čtyř fontán - Piazza di Quatro Fontane
 

Dnes se křižovatkou prohání skútry všeho druhu, motorky, malá autíčka Smart a vůbec všechno možné. Bedliví karabiniéři dohlížejí na pořádek z bezpečí svých miniautíček, která mohou zaparkovat kdekoli. To by se to jezdilo po Praze! Kolik Vám to asi žere, signore policajte? To by mně docela zajímalo.
Za pěknou barokní fasádou jednoho nároží se skryl, jak už bylo řečeno, velký kostel San Carlo alle Quattro Fontane s velice zajímavou klenbou. Kostel byl první Borrominiho velkou prací. Muzeum s prodejní výstavou v části přilehlého kláštera je maličké a tak jsme ho s Vláďou prošli za chvíli. Jinak tomu bylo s Evou. Prodejní výstavku tvořily umělecké předměty a šperky. Žádné kýčovité suvenýry. Eva byla z nich tak nadšena, div že nesahala pro peněženku. Rozmluva s člověkem, který to tu vše obhospodařoval, ji však vrátila zpět na zem. A tak se na staříka jen příjemně zazubila a asi mu sdělila, že je to pro nás pěkné až příliš.
Na Piazza della Repubblica už nikdo z nás nepochybuje, že domů dojdeme pěšky. Vždyť je to už jen pár kilometrů. Je to sice ještě dvě a půl stanice metra, ale to raději nikomu neříkám. Náměstí je opět plné památek. A především je obrovské. Když si člověk představí, že celou jeho plochu zabíraly v době antického Říma Diokleciánovy lázně z konce 3. stol.n.l., je to až neuvěřitelné. Lázně, stejně tak i celý Řím měli tu smůlu, že se tu v r. 455 prohnali Vandalové - tedy Vandalové s velkým V a zničili všechno, co Římané po celá staletí budovali. Palatinské paláce, chrámy na Foru Romanu, akvadukty, to vše bylo zničeno. Řím se změnil v trosky. V části Diokleciánových lázní, která se dochovala, je dnes Museo Nazionale Romano s velkou sbírkou řeckých a římských soch. Až v polovině 16. stol. pověřil papež Pius IV Michelangela, aby část ruin přeměnil na kostel. A to taky udělal. A tak to, co dnes vypadá z dálky jako další ruina, je ve skutečnosti kostel Santa Maria degli Angeli. Uvnitř pochopitelně obrovský, jako většina památek v Římě.
Kolem obrovského a nekonečně dlouhého nádraží Termini se vracíme domů. Teď nás snad už nic nezastaví. Tady už další památky nejsou. Papežský kostel Santa Maria Maggiore jsme si prohlédli hned první den. A tak už ho jen míjíme.
„Že vy jste šli celou cestu pěšky“?, vítá nás odpočatá Jana otázkou. A tak jí teď, se skromností nám vlastní, můžeme ledabyle odpovědět:
„To víš, že jo, vždyť to zase nebylo tak daleko“.

Pár slov na závěr

R.1819 píše Shelley svému příteli do Anglie :
“Řím je zcela jistě hlavním městem světa. Toto město paláců a chrámů má více slávy než jakékoli jiné město a zřícenin více slavných než jinde.“
Dlouhá řada umělců – básníků, spisovatelů a malířů si zamilovala kouzelnou atmosféru tohoto kosmopolitního města natolik, že zde strávila i část svého života. Můžeme námátkou jmenovat Shelleyho, Keatse, Lorda Byrona, Stendhala, Goetheho, Prospera Merimea, Adama Mickiewicze, Gogola, Kollára. A mnoho a mnoho dalších, známých i těch dnes bezejmenných. Ti všichni zde hledali a nacházeli inspiraci pro svou tvorbu i naplnění svých, mnohdy velmi neklidných, až bouřlivých životů. Jeden z těchto velikánů, Johann Wolfgang Goethe, napsal ve svém italském cestopise:
„Jen v Římě se může člověk připravit na Řím.“ A pokračuje dál:
„Jinde je třeba vyhledávat významné, zde jsme tím ubíjeni. Jsou tu doklady nádhery a ničení, z nichž obojí přesahuje naše pojmy. Muselo by se psát tisíce pery, co se tady má napsat jediným“.
Onen zvláštní „genius loci“ zde provází člověka na každém kroku. Řím antický, Řím renesančně barokní i Řím moderní. To vše se zde prolíná v harmonické jednotě. V úžasném koktejlu, který můžete pít od rána do večera a od večera až do rána. Řím žije totiž 24 hodin denně. A žije již více než dva a půl tisíce let. Člověk si tady, při procházce staletími, více, než kde jinde připomíná slova politika, spisovatele a nejslavnějšího ze všech římských řečníků, Marca Tullia Cicera, který ve svém spisku „ O řečníku“ říká, že historie je učitelkou života. A uvědomí si přitom, že skoro všechno tu už jednou bylo.
Jakoby letadlo prolétlo jakousi časovou smyčkou. Nohy šlapou po ruzyňské dlažbě, ale myšlenky a srdce zůstaly kdesi daleko v ulicích „věčného města“. Italsky jsem se bohužel doposud nenaučil a těžko to už dnes dohoním. Umím jen pozdravit. Pozdrav bývá slušností všude tam, kam přijdeme. Tak tedy: Bon Giorno a Arrivederci. Ostatně – na dně fontány Di Trevi by měla ležet ještě jedna naše padesáticentová euromince.

                             večerní římská ulice

 

Řím, červen 2009

 

/z knihy Středomořský kaleidoskop/