SEN O MNĚ

Vše kolem mne se najednou změnilo. Posadil jsem se na posteli a s úžasem sleduji docela jiné prostředí, než na které jsem byl dlouhá léta zvyklý. Zmizela většina knih, místo standardního panelákového pokoje se nacházím v nevelkém prostoru, v jehož čele je oprýskané špaletové okno s dřevěnými žaluziemi. Uprostřed stěny stojí starší psací stůl, na něm otevřený notebook, vedle něj vysoký regál s vyrovnanými knihami a na druhé straně v rohu masivní dřevěná postel a vedle ní malý stolek a dvě proutěné židle.  Namátkou jsem vytáhl jednu z knih a s údivem čtu její titul. „Mitologija starog svijeta.“

To je přeci chorvatština! Kde se tu vzala? Znepokojeně jsem otevřel okno. Dole v přízemí protějšího domu vidím malý krámek s nápisem "Samoposluga" a hned vedle pár stolků na chodníku, skrytých pod velkým slunečníkem. Nad vchodem do domu vidím nápis "Cafe L’Angelique", vyvedený ozdobným písmem. U jednoho stolku sedí pár dědů, skloněných nad jakousi hrou. A v průhledu klikaté uličky vidím v nevelké vzdálenosti modrou vodní plochu. Kde jsem se to proboha ocitl, ptám se sám sebe nahlas. Prohlížím knihy, úhledně srovnané v regálu vedle psacího stolu. Vedle českých a anglických odborných publikací vidím řadu publikací i v chorvatštině. Ani mne neudivilo, že rozumím nápisům na jejich hřbetech. Vždyť za mého každoročního putování po Chorvatsku jsem poznal jejich jazyk velmi dobře. Ostatně, dodnes si přilepšuji svůj skrovný důchod občasnými překlady z chorvatštiny a italštiny.

Jdu do vedlejšího pokoje. Jeho vzhled se příliš neliší od pohledu, který znám celá desetiletí. Rohová pohovka, naproti pár skříněk, televize, jednoduchý kuchyňský kout.

Rychle jsem se oblékl a vyběhl ven před dům. Ovanul mě teplý, vlhký vzduch. Dva dědové v kafetérii byli sklonění nad dominem a nevnímali okolní svět. Prošel jsem kolem nich a zamířil tam, kde jsem z okna bytu viděl velkou vodní plochu. Jak se blížím ke břehu, vodní plocha se rozšiřuje, na vlnách se houpe řada uvázaných bárek a úplně vzadu, zároveň s hranou širokého zálivu, je velký, zalesněný ostrov, ze kterého neznatelně vykukuje nad korunami stromů špička kostelní věže.

Otočil jsem se zády k moři a pozoruji typický středomořský obrázek. Olivový háj, vybíhající za městem do pozvolného svahu, vedle něj úzká nudle vinice a nad tím vším na obzoru nevelká pahorkatina se středomořskou macchií na svých svazích. Obraz mi tak notoricky známý a vyvolávající v duši pocit klidu, míru a kupodivu i domova.

Posadil jsem se na lavičku a soustředil svou pozornost na přístav před sebou. Po pravé straně rozšiřujícího se zálivu vidím několik dlouhých přístavních mol s uvázanými čluny po obou jejich stranách, po levé straně nevysoký pahorek, spadající na straně přivrácené k moři strmě dolů a na něm docela zachovalou středověkou pevnost. Ten pohled mi byl známý. To je přeci Vrsar, napadlo mne vzápětí. Jsem na Istrii.

Nejistota neznámého ze mne postupně padá. Zahrádka pobřežní kavárny je v tuto dopolední hodinu plná, lidé korzují po nábřeží, tvoří hloučky, vášnivě spolu diskutují a od moře vane k pobřeží příjemný vánek, který mi cuchá vlasy.

Pomalu kráčím zpět. Při pohledu na blížící se Cafe L’Angelique jsem pocítil hlad. Oba dědové zdvihli hlavy od domina a jeden z nich na mne volá:

„To je dost, že si se konečně probral, Giovi. Ty si zase včera vypadal, tak vítej doma,“ zasmál se.

„Dostat tě včera domů byl docela problém,“ dodal druhý. „Zahraješ si s námi?"

Vítej doma. Přemýšlím nad těmito slovy a pomalu začínám vnímat stávající realitu. Dokonce si vybavuji jejich jména.

„To víš, že zahraju, Mário, ale nejdřív se něčeho najím. Mám hlad," odpovídám.

Druhý muž se zvedl a zavolal do otevřených dveří kavárny:

„Marija, přines nám kousek pizzy a kafe, prosím tě. Giovi je pořád nějak vedle po té včerejší oslavě.“

„Ty jsi teda číslo, Giovi, ale byla s tebou včera docela legrace," řekla postarší číšnice Marija, když přede mne položila polovinu pizzy a vonící presso.

Sedím, popíjím pomalu z malého šálku silnou kávu a vůbec nepřemýšlím nad tím, že naše společná komunikace probíhá kupodivu v  češtině. Vnímám pouze něco úžasně pohodového a normálního. Něco, co jsem měl ve svém podvědomí už jako dítě. Vůbec nepřemýšlím nad středomořskými kulisami kolem sebe. Intenzivně prožívám svou důchodcovskou, svobodnou siestu, cítím vůni domova a nejraději bych objal celý svět. Při kávě jsem se už docela zklidnil a vrátil do normálního stavu.

„Tak co, hoši, jak dopadl včerejší fotbal?" obrátil jsem se na kamarády.

„No sláva, řekl ten starší. „Už si se vrátil. To víš, že jsme utrpěli slavné vítězství. Ty si byl ale jak utržený od řetězu. Lil jsi to do sebe jak do sudu."

„Ale Luko, dobře víš, že to bylo zcela mimořádně. Přeci mě znáš, že jsem skoro abstinent. Ten včerejšek si ale začínám konečně vybavovat.“

Luka se rozesmál, až se zakuckal.

„To se ti povedlo. Prý abstinent.“

Vstal a zašel dovnitř kavárny. Po chvíli se objevil spolu se servírkou, která nesla na tácu skleněný džbánek zlatavé malvazije a tři skleničky. Než se posadil, nalil víno do sklínek a otočil se k nám.

„Hoši, tak na ty naše. A tohle je na mně, jo. A tobě, Giovi, to alespoň vyčistí kebuli.“

Když jsem opět stoupal do prvního patra svého bytu, pocítil jsem znovu únavu a těžké nohy. Podíval jsem se z okna své pracovny. Luka s Máriem už před kavárnou neseděli, jen servírka Marija uklízela stůl, kde jsme seděli. Pozvedl jsem oči trochu výše a uviděl vedle nedalekého ostrova nekonečné, modré moře, jehož zvlněnou hladinu nerušila jediná loď. Intenzivní vědomí domova mě celého sevřelo, až jsem pocítil někde hluboko uvnitř silné dojetí.

Natáhl jsem se v pracovně na pohovku a pustil zprávy v notebooku. Chvíli jsem poslouchal vzrušené komentáře ke včerejšímu fotbalu a pomalu jsem usínal.

Nevím, jak dlouho jsem spal. Když jsem po nějaké době konečně otevřel oči, vidím opět svůj pracovní stůl, na něm otevřený notebook, vedle něj vysoké bílé regály s desítkami vyrovnaných knih, stěnu před sebou se spoustou malých obrázků a hned vedle počítače otevřenou nepřehlédnutelně rozměrnou českou encyklopedii. Vyskočil jsem rychle z postele a otevřel dveře na lodžii. Přes špinavé trubky lešení jsem uviděl modrý kontejner, plný stavebního odpadu, žlutý trávník sežehnutý dlouhodobým suchem a dva zedníky před domem, kteří mne zvenku zdvižením rukou na dálku zdravili.

„Ne, ne, ne,“ začal jsem nekontrolovaně řvát, až jsem vylekal psa, který přiběhl a tázavě se na mne zadíval. Realita současnosti na mne tvrdě dolehla. Vytáhl jsem z lednice láhev vodky a zhluboka se napil. Co se to vlastně děje?

Pustil jsem televizi v obýváku a naladil zpravodajský kanál. Na obrazovce šly opět sportovní zprávy. Fotbal je teď úplně všude. Na televizní obrazovce poskakovaly jásající davy lidí na nábřeží, za nimi se houpají u přístavních mol uvázané čluny a úplně vzadu na konci širokého zálivu, zakrývá pohled na moře velký ostrov s bílou věží kostelní zvonice, vykukující z korun stromů. Dokonce jsem v tom vzrušeném hluku slyšel z televize i konec chorvatské hymny.

 

„Teci Savo, Dravo teci,

Nit' ti Dunav silu gubi,

Sinje more svijetu reci,

Da svoj narod Hrvat ljubi.“

 

Od chvíle, kdy jsem poprvé uslyšel slova této hymny, úplně mne dojala. Postupem let jsem si tuto část Středomoří zamiloval. Itálie i Chorvatsko, to je už po dlouhá léta moje srdeční záležitost.

Teď však s  úžasem hledím na obrazovku televize a na jásající davy, oslavující ten nečekaný medailový úspěch. Na chvíli kamera švenkla zpět podél nábřeží a zabrala osamoceného starého člověka, odpočívajícího na lavičce, stojící trochu stranou od jásajícího davu, hned vedle pobřežního travnatého pásu s řadou nevelkých, polouschlých palem. Nevěřícně hledím na obrazovku. Muž na lavičce je pohodlně opřený, nohy natažené daleko dopředu a nevšímaje si fotbalového mumraje kolem sebe, upřeně hledí směrem k obzoru, kde mezi okrajem zalesněného ostrova a koncem zálivu je vidět otevřené, modré moře. Přesto, že onen zpravodajský záběr byl docela krátký a rychle se vrátil zpět na zaplněné a jásající nábřeží, něco až bolestného a těžko definovatelného mi náhle sevřelo prsa. Bezpečně jsem poznal mužovu tvář.