Střípky života

Památník

Masivní patrová budova bývalé Engelhardtovy hospody stojí nedaleko od centra vesnice. Přímo před ní, zastíněn větvemi stařičkých líp, je nevelký gotický kostelík svatého Ondřeje s dřevěnou zvonicí, obklopený shlukem břízek. Jen kousek vpravo byl za našeho mládí rozlehlý panský statek. Nad tím vším se tyčí majestátní budova lobkovického renesančního zámku. A ke druhé straně domu přiléhal daleko menší, soukromý statek pana Vorla. Ten už ale také vzal čas. Tuto, dříve docela malebnou a také trochu zapáchající vesnickou scenérii, doplňuje ještě železniční trať, běžící souběžně s širokým tokem Vltavy přes Roudnici až na samý sever Čech. Záměrně musím zdůraznit -  dříve malebnou scenérii.  Neúprosný vír času odvál do nenávratna lobkovický statek i s nelibě vonícím prasečníkem a cesty našeho mládí zarostly býlím. Nelahozeves. Místo, kde jsem prožil celé své mládí.

                   památník  Antonína Dvořáka

Poslouchám, jestli se od rozvalin staré rybárny neozývá náhodou zvuk rakety, odpalované Františkem z jabloňového sadu u řeky a za masivními dveřmi našeho bytu stojí Jirka a skoro zbytečně se ptá, jestli půjdeme do Hasičárny na mariáš.

"Je čas rození a čas umírání, čas smát se i čas plakat," říká moudrý kazatel v té Velké knize. Je čas rození i čas umírání. Nelze mít obojí najednou. Pěkně jedno po druhém. To prvé už dávno odnesla Vltava kolem šífů s vojkovickým pískem až někam daleko do moře. A to druhé? To můj přítel Jiří bohužel už naplnil beze zbytku.

Kdyby někdo z ještě žijících nelahozevských pamětníků poválečné doby, navštívil vesnici dnes, asi by ji jen těžko poznával. Ze staré venkovské hospody v přízemí Dvořákova domu vybudovala počátkem padesátých let Společnost Antonína Dvořáka mistrův památník, velkostatek hned naproti musel ustoupit velkorysé přestavbě na centrální park s květinami a sochou skladatele a fasáda lobkovického zámku se zaskvěla rekonstruovanými renesančními sgrafity. Pohled na centrum vsi je dnes docela jiný, než byl za našeho mládí. Není to ale špatný pohled. Je jen pro mne trochu neobvyklý.

 

                      Lobkovický renesanční zámek

Rekonstrukce celého rozlehlého objektu na Dvořákův památník změnila od základů jeho tvář. Jen byty v patře domu a pošta, kde poštmistroval můj otec, zůstaly beze změn.  Existence Dvořákova památníku bohužel znamenala konečnou pro většinu zvířat, která zde s námi po léta žila. Zmizela listonošova koza i obě prasata, zmizela kopa hnoje uprostřed dvorku, ze které statný kohout obhlížel své nevelké hejno slepic. Ze všech zvířat zůstal jen obrovský vlčák paní správcové a naše dvě kočky.

Naše mládí měnilo postupně svou tvář a život běžel stále dál a dál, podřízen té věčné zákonitosti času. A my děti jsme stále čekali, že se to, o čem jsme v mládí snili, jednou třeba naplní.

Poutníci bezcílné touhy, kteří ztráceli svůj dětský ráj.

 

Oči mrtvých lásek

    Na stole leží můj starý, ohmataný deník, otevřený na poslední straně. Přistoupil jsem k oknu a do široka ho otevřel do tmavé podzimní noci. Před očima mi náhle vyvstala tvář přítele Jiřího, věrného druha mého mládí, opět vidím naše nekonečné toulky zázračnou krajinou našich bláhových představ a snů, opět vidím mi tehdy tak drahou tvář Jany J., moje nesmělé námluvy a první letmé polibky, vzpomínám na světla plzeňské Škodovky i stíny noci, přinášející naplnění touhy i zmar všech nadějí. A dávno již odvátá vůně Modrého květu opět až neurvale vnikla do pokoje a prostoupila všemi mými smysly. Na poslední stranu deníku jsem si kdysi dávno před padesáti lety napsal Baudelairovy verše:

 

Ať přišlas z předpeklí, či z nebe, budeš věčná,

ó, Kráso, obludo, rci, proč bych se tě bál!

Jen když mi otevřeš vchod k branám nekonečna,

jež tolik miluji a jež jsem nepoznal.

 

Se značnou mírou nostalgie si znovu pročítám těch pár veršů, tak nádherně přebásněných Vítězslavem Nezvalem, a opět cítím vůni tlejícího listí v lochotínském parku. Město, zahalené do noci ke mně vztahuje svou náruč a v záři padajících hvězd vidím bloudit oči mrtvých lásek. Dopil jsem sklenici vína, stojící na stole vedle otevřeného deníku a po letech jsem opět vzal do ruky Baudelairovy Květy zla. Otevřeným oknem zavanul do pokoje syrový ozón podzimní noci. Nebe je poseté tisíci démanty a mezi nimi září obraz dávného času. Otevřel jsem namátkou knihu a do očí mi padly úvodní, až symbolické verše jedné básně:

 

Buď moudrá bolesti a uklidni se, vari!

Tys chtěla Večer. Hle, zde je!  Slyš jeho vír!

A temné ovzduší, jež padá na bulváry,

má pro jednoho stesk a pro druhého mír.

Dopsal jsem na konec deníku tyto Baudelairovy verše a zavřel jeho stránky. V rozostřeném obraze dávných let pozvolna splývá realita s umírajícím snem. A venku za oknem, v syrové podzimní noci, vidím bloudit oči. Smutné oči mrtvých lásek.

Být tak vševědoucí jako Pýthia!

Věštkyně Pýthia byla prý vševědoucí. Nebo to alespoň účinně předstírala. Seděla si klidně na trojnožce v oblaku omamných par a v extázi, totálně zhulená, pak mohla říkat i úplné nesmysly. Byla to zkrátka nezpochybnitelná autorita. Věděla, co přijde. A co se nestane. Tedy spíše její kněží. Asi ale není dobré vědět všechno. Někdy v polovině šedesátých let minulého století, když jsem sedával na chebské radnici a koukal se z okna na otlučené a špinavé fasády činžáků na náměstí, jsem to strašně chtěl vědět. Pohled do stránek mého deníku nebyl totiž příliš optimistický. Rád bych tehdy zapomněl na vše, na co se zapomenout vůbec nedalo a zároveň si vzpomenout na to, co se vůbec nikdy nestalo. Vím, je to trochu na hlavu, ale Pýthia by si s tím asi poradila. Hýřila vždy empatií a tak chtěla uspokojit každého, kdo přišel.

Cítil jsem se občas jako Hamlet, když zakopl o Jorikovu lebku. Být, či nebýt? Žít, nebo živořit? A místo Jorikovy lebky se na mne z natažené dlaně šklebil osud.

"Žít, nebo nežít - to je, oč tu běží:

Zemřít - spát - nic víc -

a vědět, že tím spánkem skončí

to srdcebolení, ta sterá strast,

jež patří k tělu, to byla meta

žádoucí nade všechno."

Výstižná jsou slova klasika. Všechna ta jména, která do té doby prošla mým životem, defilovala přede mnou, jak němá výčitka. No, ono jich zase tolik nebylo. Ale každá z nich byla určitě ta pravá a největší. Ale jedna z té nevelké řady přeci jen vystupovala více do popředí. Jana, ta drobná, nenápadná, ale sebevědomá osůbka z kralupských tanečních, kráčela vždy v jejich čele. Osudové jméno. Nebylo jí tenkrát ani šestnáct let. Tedy stejně, jako bylo po dvou letech tomu mému plzeňskému snu. Chodili jsme vlastně spolu, nebo jsem si všechno jen vymyslel? Co byla realita a co byla jenom pouhá moje fikce? Kráčel jsem pouští bez hranic, pachtil jsem se nahoru a dolů po nekonečných dunách a ona stále zářila nad obzorem jak fata morgána. Dnes to vše splývá v jednu, už trochu rozostřenou vzpomínku.

Cítil jsem, jak osud kolem mne omotává své sítě předurčenosti a jako ohyzdný pavouk se ke mně blíží, aby mě pohltil. A najednou jsem zatoužil po klidu. Potřeboval jsem se vymluvit ze všech těch chmurných myšlenek, které mě neustále ovládaly, psal jsem fůru sentimentálních hloupostí a pokoušel se žít.  Pokoušel jsem se žít. Ale jak, když jsem neměl po ruce tu mytickou Pýthii, která by mne správně nasměrovala a poté snad i nakopla tím správným směrem. Která by mně řekla - podívej, nekoukej se moc vzhůru do oblak, nebo o něco docela obyčejného zakopneš. Ale já bych ji tenkrát asi stejně neposlechl. Když mi něco nevyšlo, svedl jsem to na osud. To slovo osud se v mých tehdejších zápiscích objevuje až příliš často. Je to jednoduché východisko. Když uděláš něco špatně, když se něco nepovede, tak to sveď na osud. Položil jsem si tenkrát otázku - jsem blázen, nebo osel? Měl jsem vždy vše velice dobře teoreticky zvládnuté. Jen ta praxe, ta ošemetná praxe bývala vždy trochu jiná.

Když jsem po pár letech Janu zcela náhodou potkal, už to nebyla ta moje malá křehká dívenka z tanečních. Skoro bych ji nepoznal. Jen jsem si znovu vybavil dusnou atmosféru sálu kralupské Libuše a znovu až bolestně pocítil ten okamžik, kdy hudba dohrála a já jsem si ji alespoň na tu malou chvíli mohl přitisknout k sobě. Škoda, že jsem to už nemohl udělat při tomto setkání. Teď se potkali už dva cizí lidé. Jak se máš, co děláš, ahoj, já už musím jít.

Život se ale nezastaví pro tu jednu, řekněme, pro někoho slabou a smutnou chvíli. Jak řekl Haškův Švejk, a že to je a pro vždy i bude, skvěle napsaná a moudrá postava - "Život lidskej, pane obrlajtnant, je tak strašně složitej, že samotnej život člověka je proti tomu úplnej hadr."

Zůstaňme tedy raději u tohoto konstatování. Na tohle Švejkovo moudro by byla krátká i ta slavná a moudrá Pýthia.

 

Klopotná cesta podvědomím

Jakási až depresivní nálada mě najednou svírá.  Cítím, jak moje smysly ochabují a něco mě nutí vstát a jít ven. Otevřel jsem dveře a kráčím kamsi do pološera, do otevřeného prostoru, který není ničím ohraničen a ztrácí se kdesi daleko v mlze obzoru.  Nohy se mi boří do silné vrstvy jakési zvláštní hmoty, která zpomaluje moje kroky.

Uprostřed pusté pláně stojí dívka. Stmívá se, jen okolo ní se mihotá jakási aerosolová, mlhavá záře. Stojí a nehýbe se. A hledí na mne. Jako bych cítil její objetí a teplo jejího těla. Její zjev je jak magnet. Přitahuje mne. Brodím se pomalu k ní a těším se na ten okamžik, kdy se jí dotknu, kdy jí budu moci obejmout a cítit pod rukama její tělo. Už jen vztáhnout ruku, dotknout se jejích vlasů. Natahuji k ní ruce, ale ta dívka mizí, chiméra se rozplývá a ta mlhavá záře zvolna pohasíná. A já stojím opuštěný uprostřed nekonečné, setmělé pláně. Docela symbolický konec jednoho zajímavého snu.

Říká se, že sny jsou obrazem duše. Na první pohled je tu však zjevný rozpor. Na jedné straně starý muž, vyťukávající pomalým staccatem hole podzimní čas svého života a na druhé straně dívka, přelud, chiméra, rozplývající zvolna v mlze mizejícího mládí. Opět ten tak nostalgický máchovský motiv. Když si znovu a znovu pročítám řádky této knihy, kvůli snad již posledním textovým korekturám, uvědomuji si, že ten můj, trochu zvláštní sen, má svoji logiku. Není vůbec jednoduché ponořit se do vlastní minulosti tak hluboko, že člověk cítí opět ten neklid, bezcílnou touhu po něčem, co nemá ještě konkrétní obrysy, rodící se city a podvědomou touhu po kontaktu s druhým pohlavím. A to fyzické v tom nehraje v žádném případě tu hlavní roli. Jednou, ještě v Praze, jsem viděl na lavičce v parku mladíka s roztodivným účesem a několika náušnicemi v obou uších a vedle něj seděla dívka s účesem podobným a ještě k tomu obarveným na křiklavou červenozelenou barvu. Určitě jim nebylo víc než šestnáct, sedmnáct let. Tulili se k sobě, drželi se za ruce a ona měla zavřené oči. Já jsem tedy málokdy vybočil z obvyklého standardu oblékání a nošení náušnic bylo v době našeho mládí pouze výhradní záležitostí dívek a žen. Když jsem si ale odmyslel ten jejich extravagantní účes i oblečení, díval jsem se najednou sám na sebe. Spatřil jsem dva milence, objímající se v šeru lochotínské noci na malém travnatém plácku před altánem, spatřil jsem oprýskanou lavičku, zcela skrytou mezi hustým porostem akátů nad třebíčskou Jihlávkou a uvědomil jsem si, že ti dva pankáči teď prožívají určitě něco podobného, co já tenkrát před jeden a padesáti lety. A je úplně jedno, jestli mají na hlavě číro, nebo standardní účes, je jedno, jestli je rok 1963, nebo rok 2000, nebo třeba rok 1800. A v té chvíli jsem těm dvěma mladým před sebou upřímně záviděl. Ten pocit dospívání a nejasné touhy, touhy po kontaktu s nějakým blízkým člověkem, ten je věčný, bez ohledu na čas a momentální společenský úzus doby. 

Když jsem se rozhodl dát dohromady těchto pár vzpomínek na své mládí a pokusit se dát jim knižní formu, netušil jsem, jestli to bude někoho zajímat. A už vůbec jsem netušil, jak hluboko a daleko budu muset cestovat svým podvědomím proti proudu času. Ten jeden sen s jeskyní v údolí a ten druhý, s chimérickou dívkou, která se mi rozplynula před očima, mě přesvědčil, že to byl ponor až bolestně hluboký.