Tam dole je Země zaslíbená
48. Téhož dne mluvil Hospodin k Mojžíšovi řka:
49. Vstup na horu tuto Abarim, na vrch Néboh,
Kteráž jest v zemi Moabské naproti Jerichu.
A spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám
Synům Izraelským právem dědičným.
50. A umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš
A připojen budeš k lidu svému.
5. kniha Mojžíšova, Deuteronomium, kap. 22.
Trochu podrobnější studium historie židovského exodu z Egypta je docela drsné čtení. Americké krváky, kterými nás dnes krmí komerční televize, jsou proti tomu červená knihovna. Mojžíš, jako prodloužená ruka Hospodinova tvrdě účtuje se svými odpůrci. Tedy s těmi, kteří se nechovají striktně dle božích zákonů, jinými slovy, podle přikázání Mojžíše. Pokouším se vžít do situace a myšlení lidí, bloudících celá desetiletí vyprahlými pustinami Sinaje a Palestiny. I dnes je to krajně nehostinný kraj. Jen skály a písek. Před třemi tisíci léty to asi nebylo o mnoho lepší. Milion lidí, kteří mají málo jídla i vody. Lidé, kteří musejí svádět ustavičný boj s přírodou o holou existenci a tvrdě bojovat i s domorodým obyvatelstvem, které se jim staví do cesty. A na druhé straně tu jsou Boží, tedy Mojžíšovy zákony. Neuvěřitelná spousta různých omezení a nařízení, týkajících se všech oblastí života. Není divu, že se v Mojžíšově lidu objevují reptalové, kteří tento tvrdý dril těžko snášejí. A tak proti Mojžíšovi vznikají časté vzpoury. Když Židé táboří při své jedenácté zastávce na cestě z Egypta u Rafidim v poušti Sín, mají přirozeně žízeň, protože tam není voda. Reptají a chtějí po Mojžíšovi nejen vodu, ale i návrat do Egypta, kde se měli, podle mínění některých, lépe. Mojžíš v zoufalství volá Boha :
„Co mám činit s tímto lidem. Vždyť mne ukamenují?“
Židé si volí i své nové vůdce, kteří je mají dovést zpět do Egypta. Bouří se proti němu i vlastní příbuzní. Proti Mojžíšovi stojí nakonec až 250 nižších vůdců. Vše vrcholí ve chvíli, kdy Midjánské ženy a dívky svádí židovské mladíky, aby se, dle Bible, věnovali modlářství. Tady šlo zcela určitě o něco úplně jiného. Mojžíš se opět radí s Hospodinem a „milosrdný“ Bůh nařizuje povraždit všechny „modláře“. Pro Mojžíše a jeho věrné je Boží příkaz svatý. Výsledkem toho je pobití 24 000 „nepřizpůsobivých“. /4. Mojžíšova, 25:1-18/ Byli to zřejmě lidé, kteří už měli dost fanatické diktatury svých náboženských vůdců a kteří chtěli konečně po všech útrapách normálně žít. Není divu, že někteří bibličtí badatelé, s odkazem na jiné knihy Starého zákona, se domnívají, že Mojžíš nezemřel na hoře Nebo, ale že byl svými odpůrci prostě zabit. Tato teorie stojí ovšem pouze na vratkých základech proroctví Ozeáše proroka/kap.9:7/, kde se píše, že:
„Přijdou dnové navštívení, přijdou dnové odplacení, poznají Izraelští, že ten prorok je blázen, šílený a člověk ničemný, pro množství nepravosti tvé a velikou nenávist tvou“.
To je ovšem pouze trochu násilná konstrukce. V moderním překladu Bible se překladatelé pokusili trochu pozměnit význam těchto slov, když dali za větu otazník :
„Přišly dny navštívení, přišly dny odvety, Izrael to pozná. Je prorok pošetilý? Muž ducha je potřeštěnec? To pro tvou velkou nepravost, pro velkou nevraživost."
Vše jsou dnes ale jen domněnky. Stejně jako teorie, že Mojžíš nezemřel na hoře Nebo, jen proto, že z této hory nemohou být viděna všechna místa, která jsou uvedena v 34. kapitole 5. knihy Mojžíšovy.
Stojíme se ženou na západní straně hory Nebo na nevelkém vyhlídkovém prostranství. Železné zábradlí nás dělí od prudkého svahu, plného kamení a skrovného porostu nízkých keřů, olivových stromů a několika jehličnanů. Všechny teorie, všechny pochybnosti historiků o pravosti toho, či onoho jsou najednou pryč. Tady jsou zbytečné. Mlčky stojíme a hledíme na panorama hluboko pod námi. Před očima se mi promítá ten známý biblický příběh o muži, který svou nezlomnou vůlí, tvrdostí a vytrvalostí dovedl svůj lid po čtyřiceti letech tam, kam si při svém odchodu z Egypta předsevzal. Příběh o muži, který zemřel před prahem svého cíle, aby naplnil svůj osud. Ten kraj dole před námi až k samému obzoru je Mojžíšova Země zaslíbená. V hloubce 1200 metrů pod námi, ve velké příkopové proláklině, leží Mrtvé moře a široké údolí biblické řeky Jordán. V mlžném oparu, vznášejícím se stále nad hladinou moře, se objevuje nezřetelné panorama Jeruzaléma. A přímo před námi, ve vzdálenosti skoro 30 kilometrů, se rýsuje biblické Jericho. O malý kousek dál doprava, hned pod úbočím hory, leží Beth-Pe´or. Tento místní název nikomu pravděpodobně nic neříká. A přesto by to mohlo být místo, pro křesťany, Židy i muslimy jedno z nejposvátnějších. Tady, v blízkosti Beth-Pe´oru, totiž sám Hospodin podle Starého Zákona pochoval tělo mrtvého Mojžíše /5. Mojžíšova, 34:6/. Stojíme teď před panoramatem Země zaslíbené, na místě posvátném pro tři velká náboženství. Nechme se tedy alespoň na chvíli unést tím dramatickým biblickým příběhem. A k tomu člověk nemusí být nutně věřícím.
Na hoře Nebo. V pozadí Mrtvé moře
Probírám se v duchu opět tím příběhem. Napadá mně, jestli si zde, při pohledu na vytouženou a přislíbenou mu zemi, Mojžíš uvědomil, že umírá pouze pro svou chybu. Pouze pro svou vlastní ješitnost, kvůli které si připsal sám zásluhy za vodu, která vytryskla ze skály při jejich zastávce v Rafidim. Tyto zásluhy měl pouze Bůh a Mojžíš mu je upřel. Ale těžko říci, kdo byl v tu chvíli více ješitný. Vždyť i olympští bohové měli lidské vlastnosti. To proto, aby jim lidé lépe rozuměli a pochopili je. A hlavně, aby jim věřili.
Vraťme se ale opět do reality toho dnešního, trochu pošmourného dne. Chvíli svítí slunce, chvíli poprchává, ale příjemné, teplé klima nás neopouští. Máme tak trochu smůlu. Na hoře Nebo řádí archeologové. A tak je řada objektů uzavřená. Týká se to hlavně baziliky i vyhlídky s bronzovou plastikou italského sochaře Giovanni Fantoniho. Předpokládám, že zde jsou, tak jako od samého počátku archeologického výzkumu, odborníci z františkánského Ústavu biblických studií v Jeruzalémě. Tento ústav zde začal s výzkumem v létě r. 1933. Archeologové mohli čerpat údaje z velmi starého a jedinečného popisu první baziliky, která byla na vrcholu hory postavena. Tyto údaje pochází kupodivu od jedné ženy jménem Egeria, která ve 4. století putovala po svatých místech Palestiny. Není známo, jestli to byla osoba stavu duchovního, nebo světského. Ale popis její cesty se zachoval. Stejně tak se zachoval popis cesty Petra Iberského, biskupa z Gazy. Ten byl na hoře Nebo o sto let později.
Podle toho, co zjistili archeologové, první kostel byl zde postaven někdy ve 4. století. Přesněji řečeno, tento kostel vznikl přeměnou starší stavby z římské doby na křesťanský svatostánek. Kostel byl tří apsidový s předsíní a pohřebními kaplemi na jižní a severní straně vestibulu. Otevřené nádvoří na západě bylo lemováno místnostmi kláštera. Později bylo přistavěno na severní straně baptisterium. Jeho obdélníkový prostor obsahoval křtitelnici ve tvaru kříže. V 6. století se mniši rozhodli svou svatyni rozšířit. Původní kostelík byl rozšířen na baziliku se sakristií a novým baptisteriem, na jehož mozaikové podlaze je datum srpen 531. Při vstupu do baptisteria je na podlaze mozaikový nápis „mír pro všechny“. A konečně počátkem 7. století byla postavena kaple Bohorodičky s apsidou a bohatou mozaikovou výzdobou. Zbytky původní baziliky byly začleněny do moderní církevní budovy, která dnes nese jméno Kostel Památky Mojžíše. Bohužel, jak jsem již uvedl, celý kostel je již dlouho uzavřen vzhledem k jeho probíhající rekonstrukci. A tak neuvidíme nic z nádherné mozaikové výzdoby hlavní lodi, lodí bočních ani baptisteria. Vidíme jen malou část mozaikové podlahy s rostlinnými motivy, zřejmě z kaple Bohorodičky. Mozaika je přenesena do provizorního přístřešku před kostelem kvůli opravě. A je bohudík právě přístupná.
Ostatní mozaikovou výzdobu můžeme vidět alespoň v reprodukcích na velkých panelech v malém muzeu, které je hned vedle baziliky. Helena na nás opět chrlí spoustu informací o historii hory, o všech stavbách a vysvětluje i smysl jednotlivých mozaik. Penzum vědomostí, které tahle dívka má, mne sice už nepřekvapuje, ale neustále udivuje.
V březnu roku 2000 navštívil horu Nebo i papež Jan Pavel II. v rámci své pouti po Svaté zemi. Památkou na tuto návštěvu je olivovník, který tu sám zasadil a velká kamenná plastika, známá jako Památník millénia italského sochaře Vincenza Bianchiho. Ještě na chvíli se vracíme na západní stranu hory naposledy pohlédnout na panorama této biblické země. Údolí Jordánu bylo v Mojžíšově době určitě zelenější a úrodnější než dnes. Řeka Jordán je dnes jen malou říčkou, schovanou v rákosí, které roste hojně kolem jeho břehů. Jeho vody jsou využívány především k masivním závlahám a tak jeho přítok do Mrtvého moře nestačí pokrýt jeho přirozený úbytek vlivem vypařování. Roční pokles hladiny je asi 0,5 metru. Odborníci tvrdí, že pokud nebude realizován odvážný projekt propojení moří Mrtvého a Středozemního, tak Mrtvé moře do 50 let vyschne.
Fantoniho plastika s vyhlídkou nad námi je za drátěným pletivem. Jako ostatně celý kostel se všemi mozaikami. Škoda. S vyhlídky je možné přehlídnout značnou část Mrtvého moře. Bronzová plastika, která je tam umístěna, znázorňuje Ježíšův kříž, který je obtočen bronzovým hadem. Někde jsem četl, že plastika symbolizuje první hřích člověka. Jedna cestovní kancelář ve svých informačních materiálech dokonce píše, že to má být Aeskulapova hůl, symbol lékařství. Ale protože jsme na hoře, na které podle tradice zemřel Mojžíš, je i tato plastika pochopitelně spojena s Mojžíšovým životem. Židé si na cestě do Zaslíbené země pořád na něco stěžovali. Buď, že jim chybí maso nebo voda, bouřili se proti Mojžíšovi, klaněli se všelijakým modlám a zlatému teleti a těžko se smiřovali s drsnými životními podmínkami i Božími zákony. Hospodina to permanentně rozčilovalo a tak na ně poté, co pochovali Mojžíšova bratra Árona, seslal ohnivé hady. A tady je na místě opět malý citát z bible.
/IV. kniha Mojžíšova, kap.21/
„Protož dopustil Hospodin na lid hady ohnivé, kteříž jej štípali, takže množství lidu z Izraele zemřelo.“
A Židé, jako vždy, když na ně přišla nějaká pohroma, prosili Mojžíše, aby se za ně u Boha přimluvil.
„I řekl Hospodin k Mojžíšovi: udělej sobě hada podobného těm ohnivým a vyzdvihni jej na sochu. A každý uštknutý, když pohledí na něho, živ bude. I udělal Mojžíš hada měděného a vyzdvihl jej na sochu. A stalo se, když uštkl had někoho a on vzhlédl na hada měděného, že zůstal živ.“
Tenhle božský trest sice postrádá logiku, ale protože se tu jedná o Bibli, je možná na místě parafrázovat Tertulliana, jednoho z prvních církevních publicistů císařského Říma :
„Credo, quia absurdum“. Tady rozum kulhá za vírou. Ale beru to spíš jako svůj nedostatek.
Naše návštěva hory Nebo se chýlí ku konci. Zanechala v nás hluboký dojem. Obrovskou práci zde udělali od r. 1932 františkánští mniši. Konkrétně Františkánský archeologický institut a jejich Ústav biblických studií, sídlící v Jeruzalémě. Nejdříve zde postavili klášter, kde mají od r. 1932 své útočiště a nejen pro život duchovní. Pustili se do velikého úkolu. To, co je zde odkryto, zrestaurováno a zdokumentováno, to je jejich práce. Nápomocni jim přitom byli postupně lidé z celého světa. Ať už to byli lidé duchovního stavu, laici, studenti, odborníci, nebo umělci, ti všichni zde vytvořili komunitu, spojenou vzájemně svou vírou a společným cílem. Zde mají svou základnu a odtud působí i v dalekém okolí. Podílejí se na archeologickém výzkumu v Madabě, Umm al-Rassas i v okolních vesnicích. Na hoře Nebo je jen malá svatyně. Svatyně, nesoucí jméno Mojžíšovo. Ale právě to jméno Mojžíš, je zde jakýmsi symbolem víry. Symbolem naděje pro pokojnou koexistenci tří velkých světových náboženství. Alespoň zde, v multikulturní jordánské společnosti.
Fantoniho plastika, znázorňující biblický příběh o trestu,
který Hospodin seslal na Mojžíšův lid