TATRANSKÝ ÚSVIT

TATRANSKÝ ÚSVIT
Dva mladí lidé stoupají od Zeleného plesa neustále vzhůru úzkou pěšinou mezi hustým porostem kleče. Cesta podél potoka přechází postupně do strmého úbočí, končícího po chvíli pod vysokou, členitou skálou.
„To mám lézt až nahoru? Vždyť ani není vidět kam, ještě je šero,“ ozvala se Dana.
„Až nahoru do sedla jsou řetězy. Není to nic složitého. Včera jsi taky lezla na řetězech. A výstup na Lomničák byl určitě náročnější než tahle procházka,“ utěšoval ji Dušan.
„No jo, ale to bylo poledne a krásné počasí. A ne půl čtvrté ráno a zima jako teď. Ty jsi stejně blázen.“
Vstávání ve tři hodiny ráno nebylo pro oba zrovna příjemné. Zvlášť, když měli v nohou ještě náročnou túru na Lomnický štít a Teryho chatu z minulého dne. Lehký noční mrazík, i přes příjemné srpnové dny, pokryl hladinu Zeleného plesa ledovou tříští. Příslib krásného, jasného počasí, který dostal Dušan od chataře, ho však přiměl k naplánování tohoto ranního dobrodružství.
„Před pěti lety nás vzal průvodce večer do sedla. A odtamtud jsme pak sledovali nádherný západ slunce nad dolinou. Cesta zpátky byla sice trochu dobrodružná, protože se rychle setmělo, ale byla to nádhera. A proto bych chtěl vidět, pro změnu, ze stejného místa jako tehdy, zase východ slunce.“
Takhle přesvědčoval Dušan dívku předcházející den při večeři. Nemusel jí přesvědčovat dlouho. Tím spíš, že už předem raději informoval chataře o jejich ranním výletu.
Teď jsou čtyři hodiny ráno a oba poutníci jsou teprve v polovině strmého skalního výstupu.
„Tedy Dušane, tohle nemá konce,“ postěžovala si Dana při malé zastávce.
„Ještě, že nemám závrať. Ta výška je ale úděsná.“
„To já na rozdíl od tebe mám závrať permanentní,“ přiznal se Dušan.
„Proboha, proč tedy lezeš po horách?“ podivila se dívka.
„No asi právě kvůli té závrati. Logiku to nemá, ale je to tak,“ zasmál se mladík. „Ale pojď, za půl hodiny vychází slunce, ať to stihneme.“
Sedlo pod Baraními rohy neskýtalo příliš mnoho pohodlí. Ostré hrany skal a malá plošinka, porostlá trávou. Oba se posadili na okraj skály a mlčky se dívají dolů do údolí. Jejich chata na břehu Zeleného plesa připomínala z této výšky spíše krabičku zápalek. A ranní scenérie Bielovodského údolí s  Kežmarským štítem vpravo a Jahňacím štítem vlevo byla přímo úchvatná.
Dana se přitiskla k Dušanovi.
„Jsem nakonec ráda, že jsi mě sem vytáhl. Já jsem totiž hrozně líná. Ale tohle je zážitek. Úplně sami uprostřed hor. A to jsem tě před týdnem ještě vůbec neznala. Je vůbec zvláštní, jak se osudy lidí potkávají a zase rozcházejí. Ale podívej, slunce se asi právě rodí, aby nás pozdravilo.“
Nebe nad Bielovodskou dolinou zesvětlalo a nad obzor pomalu vystupoval žlutavě purpurový pás, postupně zaplňující celou oblohu. Úžasný výjev. Oba mladí se mlčky dívali na ten věčný koloběh přírody a až intimní atmosféra nekonečného ticha je zcela pohltila. Dana podvědomě cítila, že musí něco udělat. V okamžiku, když sluneční kotouč vystoupil nad hradbu štítů a rudá záře jak planoucí oheň zalila celé údolí, rychle ze sebe shodila všechen oděv, nahá se postavila k okraji skály a triumfálně vztáhla ruce vstříc nebi.
„Svítá. Ať nás všichni bohové ochraňují a přejí nám štěstí,“ zakřičela dívka, co měla síly a obrátila se k Dušanovi.
„Copak ty nebudeš obětovat bohům?“
„Představuji si, že takhle nějak obětovali Perunovi, nebo Dažbogovi staří Slované. Proti tomu rudému nebi jsi úžasná, skutečná bohyně lásky Lada.“ Mladík k ní nerozhodně přistoupil a objal ji. „Promiň, ale asi mám dlouhé vedení.“
„Nevím sice, Dušane, jak se všichni ti bozi jmenovali, ale pokud bys měl na mysli provést spolu se mnou docela malou úlitbu bohyni lásky, té Ladě, jak si říkal, tak bys neměl dlouho přemýšlet, ale raději si pospíšit. Je tady docela zima.“