Tříkrálová tradice a mýtus
Evangelium sv. Matouše, kap. II.
1. Když se pak narodil Ježíš v Betlémě Judově, za dnův Herodesa krále, ay, mudrci od východu slunce vypravili se do Jeruzaléma, řkouce :
2. Kde jest ten narozený král židovský? Nebo viděli jsme hvězdu jeho na východu slunce a vypravili jsme se, abychom se klaněli jemu.
Králové, mudrci, mágové. Tak jsou zváni ti, kteří se v době narození Ježíše Krista vypravili odněkud z krajin východně od Judeje do Jeruzaléma, aby se poklonili narozenému židovskému králi, který podle Matouše „vysvobodí lid svůj od hříchův jejich“. Králové, obtěžkáni dary, se po návštěvě u krále Heroda vypravili do Betléma, jdouce stále za zářící hvězdou.
Kolik jich vlastně bylo? A kdo vůbec byli tito králové, kteří založili tradici, uctívanou dodnes po celém křesťanském světě? V evangeliu svatého Matouše se toho moc nedozvíme. Matouš věnuje této události pouze prvních dvanáct veršů druhé kapitoly svého evangelia. Aniž se ovšem zmiňuje o tak důležitém faktu, kolik těch králů vlastně bylo.
10. A uzřevše hvězdu, zradovali se radostí velmi velikou.
11. I všedše do domu, nalezli děťátko s Marií matkou jeho a padše, klaněli se
jemu. A otevřevše poklady své, obětovali jemu dary, zlato a kadidlo a mirru.
12. A od Boha napomenuti jsouce ve snách aby se nenavraceli k Herodesovi, jinou cestou navrátili se do krajiny své.
Králové nesli tři dary. Zlato, kadidlo a myrhu. A proto asi křesťanská tradice usoudila, že i králové museli být tři. Mág je v tradici chápán jako synonymum mudrce, nebo krále. Mágové byli v helénistické a římské době vlastně kněžskou kastou, která se zabývala astrologií, alchymií a vůbec esoterickým bádáním obecně. K označení král měli tedy hodně daleko. S označením mág se můžeme v té době setkat v celém východním Středomoří a hlavně na Předním východě. Mágové, jako kněžská kasta, byli především spojeni se zoroastriánským náboženstvím. Antický člověk byl vůbec člověk velmi pověrčivý. Věřil na nejrůznější nebeská znamení a jejich vlivu na osud člověka. Věřil mágům, kteří uměli číst ve hvězdách a ovlivňovat tak i lidské osudy. A mágům, čtoucím tak často ve hvězdách, mohl těžko ujít jeden nebeský jev, který se udál v r. 7 př. n. l. Byla to konjunkce dvou planet a sice Saturnu a Jupitera, což se projevilo na obloze jejich výrazným jasem. Určitě by jim neunikla ani jasná záře supernovy, jedné z mnoha hvězdných explozí, jejichž jas v průběhu týdnů, či měsíců na obloze postupně slábne. Pro antického člověka byly tyto nebeské jevy určitým signálem. Dobrým, či zlým. Jde jen o to, jak to vyložili mágové. Betlémská hvězda mohla být takovým nebeským úkazem, který tradice během doby transformovala do současné podoby.
Mudrci, či králové, můžete si vybrat, přinesli dary. Zlato, kadidlo i myrha byly v té době běžnými dary pro osoby, které zaujímaly význačné postavení, zejména pokud měly postavení krále. Tyto dary měly i význam duchovní. Zlato jako cennost a symbol královského majestátu, kadidlo, symbolizující náboženský obřad, modlitbu a myrha, která byla součástí oleje pomazání, jako symbol utrpení a smrti. Tato kombinace darů nebyla v Kristově době nic nového. Z historie je známo, že už syrský král Seleukos II. věnoval v r. 243 př.n.l. Apollonově chrámu v Milétu darem zlato, kadidlo i myrhu.
Králové byli tedy tři. Trojka je klíčové číslo křesťanské symboliky. Křesťanský Bůh existuje v trojjediné podobě jako Bůh otec, Bůh syn a Bůh Duch svatý. Trojka představuje i výběr lidstva. Proto i králové museli být tři. Jejich jména, Kašpar, Melichar a Baltazar se objevují v církevní literatuře až okolo 5.století. Melichar, který reprezentuje Evropu, Kašpar Asii a Baltazar Afriku. Podle těchto jmen jsou tři králové známí především v církvi západní. V církvích východních, syrské, etiopské, arménské a třeba i u čínských křesťanů, se setkáváme se jmény zcela jinými.
Legenda o třech mudrcích z východu se v průběhu staletí měnila s požadavky doby a dostávala postupně svou dnešní podobu. Perští mágové – mudrci se změnili na krále. Pro Vatikán měl tento fakt klíčový význam. Tři králové, klečící před novorozeným Ježíšem, zdůrazňují nadřazenost moci církevní nad mocí světskou. Tento fakt se má, podle literatury, opírat také o šedesátou kapitolu proroctví Izajáše, případně o žalm č. 72, které hovoří, že dary budou dávat králové. Tento výklad se mi zdá být přeci jen příliš tendenční. Žalm 72 se týká spíše krále Šalamouna. A z Izaiášova proroctví laik jen těžko vyčte jakoukoli souvislost s identifikací mudrců coby králů z východu. Bible je ovšem jedna veliká metafora. Budiž tedy. Stejně tak měla pro Vatikán velký význam i podoba třetího krále. Jeho tmavá tvář se objevuje v uměleckých vyobrazeních scény Klanění až v průběhu gotiky. Černá tvář třetího krále měla tak zdůraznit univerzálnost Kristova poselství. A tak se původně bílá tvář krále zřejmě na některých obrazech měnila přemalbou na černou, jak bylo zjištěno v současné době při restaurování jednoho vzácného obrazu. Umělecké ztvárnění scény Klanění tak odráželo v každém případě myšlení své doby.
Vraťme se, však, ještě na chvíli zpět, do Herodovy doby a k Matoušovu evangeliu. Vedle neujasněného faktu, odkud přišli východní mudrci, kolik jich vlastně bylo a kdo to vůbec byl, je dalším sporným faktem vraždění neviňátek. Tento fakt se objevuje opět jen v evangeliu sv. Matouše. V antické, ani jiné literatuře té doby není o biblickém pobití betlémských dětí žádná zmínka. Faktem je, že Herodes byl nejen jedním z nejvýznamnějších stavebníků své doby, ale že to byl neobyčejně krutý panovník. Spíš se dá říci, že to byla lidská zrůda na trůně. Ve strachu o svou vládu nechal vyvraždit i část své rodiny, včetně svých synů. Herodes, jako Idumejec, nebyl čistým Židem a byl svými poddanými upřímně nenáviděn. Herodes to dobře věděl a to byl i jeden z důvodů, proč nechal budovat ve svém židovském království několik obrovských pevností, jako byla Masada u břehů Mrtvého moře, Herodiána kousek od Jeruzaléma, nebo Machaerus v severní části země. Mimo jiné, v pevnosti Machaerus byl sťat i Jan Křtitel. Herodes byl věrný Římu, který ho uvedl na trůn a který ho svou mocí i zaštiťoval. Herodes z vděčnosti k Římu nechal umístit, na Židům tak posvátný chrám, římskou orlici, jako symbol římské moci a své podřízenosti Římu. Tento čin velice pobouřil židovské obyvatelstvo Jeruzaléma. A tak několik židovských mladíků tento římský symbol odstranilo a zničilo. Byli pochopitelně chyceni a Herodes dal příkaz k jejich upálení. I toto mohlo být předlohou k legendě o pobití novorozeňat. Těžko říci. Tento biblický fakt však nikde jinde doložen není. Nikdo však nemůže pochybovat o tom, že by toho Herodes byl schopen, kdyby to mělo ohrozit jeho vládu. Narození nového židovského krále, Mesiáše, které znamenalo pro Heroda vážnou hrozbu, přímo vybízí k onomu biblickému závěru.
Středověká sběratelská mánie, týkající se ostatků svatých, se nemohla pochopitelně vyhnout ani možným ostatkům mýtických tří králů. Svatá Helena, matka císaře Konstantina, se na své velké pouti Palestinou a Svatou zemí systematicky a cíleně věnovala sbírání svatých relikvií. Poté, co na místě jeruzalémské Golgoty objevila údajné pozůstatky Kristovy popravy, objevila i ostatky tří mužů, o nichž prohlásila, že to jsou ostatky biblických tří králů. Tyto ostatky nechala uložit do baziliky Hagia Sofia v Konstantinopoli. Odtud se dostaly do Milána, kde byly až do roku 1164, kdy je nechal císař Fridrich I. Barbarossa převézt slavnostně do Kolína nad Rýnem, kde jsou doposud.
Ale jako skoro u všeho, co se týká biblických událostí, nejsou tyto ostatky jediné. Hroby jakýchsi tří králů se objevily ve 13.století v Iránu poblíž dnešního Teheránu, kde je objevil marco Polo. Tři králové jsou pohřbeni i v bývalém perském městě Saba a nad jejich hrobkou byla později postavena stavba, která hroby dodnes chrání.
Ne všechny křesťanské denominace oslavují Klanění Tří králů stejným způsobem a ve stejný čas. Ostatně mezi církvemi východního ritu a církvemi západními je rozdíl nejen v otázce tříkrálového klanění. Ty rozdíly jsou až značné a dají se nazvat spíše jako rozpory. I přes současnou snahu Vatikánu o ekumenizaci, počatou již papežem Janem Pavlem II.
Klanění Tří králů je legenda. Mýtus. Pro církev symbol světské moci, sklánějící se před chudobou a všelidskou láskou Ježíše Krista. Pro věřící krásná tradice, spojená se slavením doby Vánoc. I když dnes není a ani nemůže být tato oslava tak idylická, jako v době, kterou nám přibližují krásné obrázky Josefa Lady, má pořád místo v našem životě.
Literatura:
A virtual travel through the Holy places
Pro biblické citace byla použita „Biblí svatá, dle původního vydání kralického“, vydaná Josefem Růžičkou v r. 1863
Gabriel Fiala : Křesťanské slavení biblických svátků
Bible places.com