Vatikán v dešti

Čekáme asi půlhodinu. Vytrvalý déšť většinu návštěvníků Říma přeci jen odradil. Před branou Vatikánu se tak tísní jen asi dvoustovka lidí. Uvnitř je to ovšem doslova o život. Nikomu se nechce ven do deště a tak počet příchozích čím dál tím víc převyšuje počet těch, co odcházejí. Výsledkem je, že ve všech prostorách je hlava na hlavě. A tak jsme ani neprošli všechno to, co jsme absolvovali již před dvěma lety.

                    Vstup do Vatikánských muzeí

 

Popsat Vatikánská muzea snad ani není možné. 1400 sálů, kaplí a pokojů představuje obrovský komplex 55 000 m². Pochopitelně všechno není přístupné. V komplexu jsou i papežovy soukromé pokoje, archiv, knihovna a řada dalších sálů a pokojů, kam nemají návštěvníci přístup. Ale 7 kilometrů chodeb vatikánských muzeí a obrazáren, které jsou uměnímilovnému turistovi k dispozici, je na jeden den až moc. Podle průvodce má vstupenka umožnit prohlídku osmi muzeí, pěti obrazáren, knihovny, komnaty Borgiů a Rafaelových komnat. A hlavně Sixtinské kaple. Ti, co to tu už znají, doporučují nechat si Sixtinskou kapli až nakonec. No, má to něco do sebe. To nejlepší má být vždycky nakonec.

Dvojitá rampa nás vyvádí nahoru do poschodí, kde začíná prohlídka. Snažíme se řídit šipkami a tabulemi s vyznačenými trasami, ale v tomto množství lidí je to zhola nemožné. A tak se necháme unášet davem.

                  Moc prostoru k prohlídce tu tedy není

 

Zřejmě nikde na světě nenajde člověk tolik památek od staroegyptských, přes etruské, řecké a římské plastiky, nápisy a sochy, skvosty středověkého a renesančního umění, tapiserie, obrazy a tak dále. Je toho skutečně moc. To, co vidíme ve Vatikánských sálech, překonává vše, co jsme doposud v Římě viděli. Každý sál má i jinou výzdobu. A hlavně jinak zdobený strop. Uměnímilovní papežové nashromáždili během svých pontifikátů ohromné sbírky. A zaplatili si i nejlepší umělce své doby. Michelangelo, Rafael Santi, Bernini, Bramante, Boticelli, Fra Angelico. A mnoho dalších. Ti všichni vytvořili komplex, který svou okázalou nádherou nemá v Evropě obdoby. Při pohledu na nádherné sály s množstvím vzácných uměleckých děl se ale člověku podvědomě vkrádá do mysli otázka financování toho všeho. I v době, kdy byla pracovní síla mimořádně levná, tyto stavby musely pohltit obrovské finanční částky. V době, kdy drtivá většina obyvatel země žila v  bídě, církevní vrchnost si žila v okázalém přepychu. Ostatně, dnes to není o moc lepší. Vrchnost jen změnila oblečení. Arogance moci platí v každém režimu.

Na pořadu dne ovšem není posuzovat schizofrenní úlohu církve v dějinách. Přijeli jsme obdivovat umění, nikoli kritizovat. A tak pokračujeme dál a dál jednotlivými nekonečnými chodbami a sály, prodíráme se davem a pomalu ztrácíme přehled o tom, co jsme už viděli. Za sebou máme Egyptské muzeum s  mumiemi, egyptským nábytkem a žulovým trůnem Ramsese II, asyrské reliéfy i nádherné řecké a římské plastiky a sochy.

 

Rafaelovy komnaty i Síň map jsou zaplněné tak, že se tam dá sotva chodit. Docela lituji naše přátele, kteří jsou tu poprvé a z prohlídky asi moc nemají.

Dav nás pomalu popostrčil na malé osmiúhlé nádvoří Belvedere. Jsou tu jedny z  nejslavnějších soch světa. Nejpřitažlivější ovšem je, a asi i v budoucnu bude, sousoší Laokoonta a jeho dvou synů, rdoušených mořskými hady. Na tomto díle je krásně vidět snaha helénistických sochařů vzdát se tradičních strnulých póz a zachytit chvilkový postoj těla a akci. Tělo kněze, mučené bolestmi je zde realisticky zachyceno ve svém marném boji proti nestvůrám. Podle řecké mytologie byl Laokoon Poseidonův kněz v  maloasijské Troji. Když ke konci obléhání postavili Řekové na radu moudrého Odyssea před trojské hradby známého dřevěného koně, jediný Laokoon varoval Trojany před zradou. Věděl, co říká, protože to byl věštec. Poseidon, vládce moří, byl ovšem na straně Řeků. A vůbec se mu nelíbilo, že Laokoon přesvědčuje docela úspěšně Trojany o řecké lsti. Tak na něj poslal dva obrovské, mořské hady, kteří Laokoonta a jeho dva syny zardousili. Trojané v tom viděli boží prst a rozbourali své hradby. Jak to dopadlo, všichni vědí.

Římané vysoce obdivovali řeckou kulturu a sochařství. Římští vládci sbírali stará díla a dávali zhotovovat jejich kopie. Proto se do dnešních dob zachovalo poměrně velké množství, zejména sochařských děl. Jsou jimi zaplněna muzea po celém světě. A Vatikán vlastní jednu z největších sbírek. Celá dlouhá chodba je zcela zaplněna množstvím soch, plastik a bust. Jsou tu jak původní řecké i římské, tak i kopie starých řeckých děl. Převládají pochopitelně mytologické motivy. A tak je tahle prohlídka i konfrontací s našimi znalostmi řecko-římské mytologie. Kde jinde, než tady, na Vatikánských chodbách, si většina z té obrovské masy návštěvníků musí uvědomovat mezery ve svém klasickém vzdělání. Inu, za našeho mládí byly trochu jiné priority ve výuce dějin. Tohle je učebnice nejen architektury, ale i historie antiky i historie biblické. Historie vzdělanosti, staré více než dva tisíce let. A my můžeme než s posvátnou úctou stát před odkazem, který nám, ve svém vrcholném duchovním vzepětí, tato doba zanechala. Až se z toho hlava točí. Musím se přiznat, že si tady připadám jako při oné, pro mne památné zkoušce z historie před starým profesorem plzeňské fakulty.

"Vážený pane", pravil mi tehdy profesor, "budete si to muset ještě jednou zopakovat. Máte nedostatečnou." A hodil mi na hlavu index. Život mne potom nasměroval trochu jinak, než by si přál onen profesor a moji rodičové. Ale takový už život je. I když musím přiznat, že značná náklonnost k historii a starověku zejména, mi zůstala dodnes. Antika je fascinující období našich dějin a mám takový až trochu deprimující dojem, že jsme se v mnoha směrech ani do dnešních dnů nedostali na její úroveň.

 

        Vatikánské chodby jsou úžasná umělecká díla

 

                         Michelangelův Poslední soud

                         

Teď tedy to nej. První dojem se popsat nedá. Ten se musí prožít přímo tady. Na místě. Sixtinská kaple je soukromou kaplí papežů, kteří zde jsou voleni kardinálským konkláve. Postranní stěny kaple zdobí fresky, znázorňující biblickou historii lidstva od Stvoření světa po Poslední soud. Podíleli se na nich velcí umělci té doby. Boticelli, Pinturicchio, Ghirlandaio a další. 900 čtverečních metrů stropu vymaloval Michelangelo. Trvalo mu to čtyři roky. A jsou to malby genia. 

Hlídači jsou na rozdíl od naší minulé návštěvy bdělí a ostražití. Tehdy se mohlo bez problémů fotit, dnes mají zřejmě jiné direktivy. Sotva Vláďa zdvihl kameru, už se na něj vrhl jeden místní Kerberus a důrazně mu připomněl, že se tu nesmí natáčet. Ale ani fotit. Pokusil jsem se sice o jednu tajnou fotku, ale byla tak mizerná, že jsem ji večer raději vymazal.

Jen těžko se prodíráme davem lidí, kteří stojí uvnitř kaple. Hledám hlavně dva detaily Michelangelovy nástropní fresky. Tím prvním je slavný boží prst, vztažený k prvnímu člověku, Adamovi, kterému Bůh dává tímto gestem život. Tím druhým, neméně slavným výjevem, je první hřích a vyhnání Adama a Evy ze zahrady Eden. Já, i moje žena i naši přátelé, stojíme teď, stejně jako skoro všichni ostatní, s hlavami vytočenými vzhůru a prožíváme něco, co třeba už v životě nikdy nezažijeme. Tím víc teď postrádám svůj fotoaparát, odpočívající bohužel v poklidu na dně mé tašky.   

Dvacet tři let po dokončení výzdoby stropu se Michelangelo vrací na „místo činu“. Papež Pavel III. ho pověřuje neméně velkým úkolem. Tehdy dvaapadesátiletý umělec začíná malovat na čelní oltářní stěnu kaple monumentální obraz Posledního soudu. Toto famózní dílo tvořil Michelangelo tři roky. Církevní hodnostáři byli po zhlédnutí fresky zděšeni množstvím nahých postav. V pozdějších letech byly proto některým postavám přimalovány šaty. Malířům, kteří se na těchto domalbách podíleli, bylo posměšně přezdíváno „kalhotáři.“

Udoláni uměním hledáme cestu ven. Plánek Vatikánu jsem bohužel nechal doma a tak, neznajíce cestu k místní občerstvovně s  kávičkou, vyšli jsme omylem jiným východem. Pozitivní na tomhle omylu byl ale fakt, že jsme si ušetřili dlouhou cestu kolem vatikánských zdí a vyšli jsme přímo u kasy, kde jedna postarší italská dáma prodávala lístky do kupole chrámu svatého Petra. Dnes neřečnil papež, ani nebyl žádný koncert, a tak byl celý kostel i se svou kupolí normálně přístupný.

Díváme se, kolik stojí letos výstup na kupoli. Je to ale stejné, jako před dvěma lety. 5€ pěšky a 7€ výtahem. Docela mě to potěšilo. Být to v Chorvatsku, tak je po dvou letech cena minimálně o padesát procent vyšší. Při pohledu na výtah se Jana zaradovala. A tak jsem jí musel uvést vše na správnou míru. Výtah ušetří pouze 231 schodů, které vedou na Terasu apoštolů. Nahoru musí už každý po svých. A to znamená ještě dalších 320 schodů. Po téhle informaci to Jana vzdává. Těch schodů je přeci jen až moc. A tak zamířila na náměstí, já s Evou k výtahu a Vláďa, jako sportovec, šlape pěšky všech 551 schodů. Terasa apoštolů je ale prázdná. Ani obchody, ani záchody, ani kafe. Teprve teď jsem si uvědomil, že obrovská terasa má dvě části. To, co my hledáme, tedy kafe, je na druhé straně.

                  Cesta nahoru není zrovna jednoduchá

 

Pohled z terasy s. Petra na náměstí s Berniniho kolonádou

a hlavní ulici Via Concilliazone

 

       Až tam nahoru jsme vylezli /za pomoci výtahu/

 

Nahoře jsme v davu lidí kupodivu objevili Vláďu, který sem vylezl skoro ve stejnou dobu s námi. Tady se moc fotit nedá. Je to boj o místo. Japončíci a Číňané fotí jako o závod. Pár jeptišek se snaží dostat k výhledu na město a malé děti se marně prodírají k nějakému lepšímu místu. Mám takový dojem, že odsud vidíme alespoň tři čtvrtě Říma. A vše je miniaturní. Jako modrá pokroucená stuha se mezi mořem střech a zahrad proplétá řeka Tibera. Ani jsme ji pořádně neviděli.

Připadám si jako ve zrychleném filmu. Sotva si člověk stačí vychutnat jeden zážitek, už stojíme před dalším. Naše římská cesta je úplná inflace dojmů.

Nakonec nás ten našlapaný dav lidí otrávil natolik, že hledáme urychleně cestu dolů. A ta vede neomylně ke kafíčku na druhé straně Terasy apoštolů.

"Buon giorno, per favore, signora, due caffe latte e due panini."

Kávička a jakási bageta jsou pro nás momentálně něco, jako ambrosie a nektar pro olympské bohy. Nepřináší nám sice věčné mládí, ale docela příjemný pocit nasycení. Neboť nejen duchovní potravou je živ zvědavý turista. Přitom jsem si ale uvědomil, že jsem ty hrozné schody nahoru sice zdolal, ale s podstatně větším úsilím, než při naší první návštěvě. K úplné pohodě tu však chybí něco na sezení. Malá lavička by stačila. Obcházíme ještě krámky se suvenýry, kterých je na obrovské terase celá řada. Tady se nezměnilo vůbec nic. Skoro šestimetrové sochy na okraji jsou stále uzavřeny do ohrady, za kterou vidíme restaurátory a dělníky v plné práci. Všechno tu má gigantické rozměry. Nejen tato terasa a sochy Krista spasitele, Jana Křtitele a ostatních jedenácti apoštolů. I obrovské náměstí s Berniniho kolonádou a dlouhou ulicí Via Concilliazone v jeho čele, kterou nechal vystavět Mussolini.

Jana na nás čeká dole před portikem kostela. To, co člověka ohromí hned při vstupu dovnitř chrámu, to jsou rozměry všeho, co v basilice je. Už její rozměry jsou obdivuhodné. Délka 220 metrů, šířka 150 metrů, výška kupole 138 metrů a průměr kupole je 42 metrů. Při stavbě se tu vystřídali ti nejlepší umělci své doby. Bramante, Da Sangallo, Rafael, Maderna, Michelangelo, della Porta a nesměl chybět nám už dobře známý Bernini. Každý detail zde má udivující rozměry. Například holubice na skleněném okně apsidy, představující Ducha svatého, má rozpětí křídel 1,75 metru. Pěkná holubička! Dalším příkladem mohou být sochy čtyř evangelistů, umístěné na pilířích, podpírajících kupoli. Každý z nich měří 8 metrů. A tak bych mohl pokračovat.

Největší chrám křesťanského světa se stavěl celých 120 let.  Má pojmout až 60 000 věřících. Jsou to neuvěřitelná čísla, dokumentující vyspělost středověkých stavitelů. Z původní Konstantinovy starokřesťanské baziliky zbyla jen rozsáhlá krypta, tzv. Svaté hroby, ve kterých je pohřbeno 91 papežů a několik katolických panovníků. Svůj hrob zde má i český kardinál Beran, který působil ve Vatikánu.

Z obrovského portiku vede do baziliky celkem pět dveří. Nejznámější z nich jsou bronzové dveře z patnáctého století. Jako jediné sem byly přeneseny ještě z původní staré baziliky. Úplně vpravo je Svatá Brána. Jsou to dveře, které se otevírají jen během jubilejního Svatého roku. To znamená jednou za 25 let. Naposled byly otevřeny v roce 2000. Detail jednoho z 16 panelů na dveřích ukazuje papeže, který první den Svatého roku uhodí stříbrným kladívkem do zdi a otevře Svatou Bránu věřícím.

Pokud bych chtěl popsat podrobněji celý chrám, asi bych těžko hledal slova. To prostě nejde. Každý detail zde má udivující rozměry. A tak si dovolím učinit jen pár poznámek.

První, co člověku padne do oka, když vejde dovnitř chrámu Branou Svátosti, je obrovský, třicet metrů vysoký Baldachýn, který se vypíná nad oltářem Vyznání a zastřešuje hrobku apoštola Petra. Berniniho Baldachýn je největší bronzovou skulpturou na světě. Je to něco mezi barokní architekturou a sousoším. Práce trvaly Berninimu celých deset let. Tento bronz ale získal papež Urban VIII. docela barbarským způsobem z římského Pantheonu.

Zajímavostí je rozhodně i Berniniho Petrův stolec v tribuně hlavní apsidy. Opět gigantické dílo. Dole stojí pětimetroví církevní učenci – svatí Ambrož a Augustin za církev latinskou a svatí Anastasius a Jan Chrysostom za církev řeckou. Holubice nad nimi ve skleněném okně se svatozáří, jak jsem už psal,  má rozpětí křídel skoro dva metry.

Nejúžasnější zážitek však čeká poutníka hned vpravo u vchodu. Pokud bych měl jet do Říma jen pro jeden, jediný zážitek a pak jet zase zpět, chtěl bych vidět znovu římskou Michelangelovu Pietu. Ten smutek, který se zračí ve tváři Panny Marie, vyvolává v člověku hluboké dojetí. Od té doby, co byla stvořena geniální rukou Michelangelovou, ji určitě spatřilo na miliony poutníků z celého světa. Přesto je to zážitek jedinečný a neopakovatelný. Člověk se neubrání dojetí. I mojí ženě zde ukápla slza. A na mě to působí stejně. Smutek Madony nemění její rysy. Je to smutek bez slz, bez nářku. Smutek dojemný svou neokázalostí. Pro Michelangelovo dílo je skutečně těžké najít odpovídající superlativ.

                         Michelangelova Pieta

 

Prohlídka chrámu je docela dlouhá. Těch 89 různých artefaktů, které jsou uvedené v  půdorysném plánu baziliky, není ani možné si podrobně prohlédnout. Ještě chvíli bezcílně chodíme mezi ostatními návštěvníky. Jsou jich tu snad stovky. Těžko to odhadnout. Ale v těchto obrovských prostorách se docela ztrácejí. Cestou zpět se ještě zastavujeme u bronzové sochy svatého Petra. Ten dává pravou rukou požehnání, zatím co v levé ruce drží klíč od království nebeského. Pravá Petrova noha je doslova ohlazená dotyky a polibky statisíců věřících, kteří se sem od staletí přicházejí poklonit památce tohoto apoštola.

Náměstí svatého  Petra je ohromující svou rozlohou. Má se na něj vejít na 400 000 lidí. Když přicházíte od Andělského hradu k náměstí po Via della Conciliazione, vidíte po obou stranách náměstí Berniniho obří kolonádu, připomínající vztažené ruce, vítající věřící. 284 sloupů, 88 pilířů a 140 soch svatých na balustrádě kolonády. To je výsledek Berniniho jedenáctileté práce. Výstavba náměstí byla dokončena někdy kolem roku 1670, tedy asi 40 let po vysvěcení basiliky svatého Petra papežem Urbanem VIII. Mezi dvěma kašnami ve středu náměstí stojí 40 metrů vysoký obelisk, dovezený do Říma z egyptské Heliopole ještě v době antiky císařem Caligulou. Jak jsme ale v průběhu našeho týdenního putování po Římě zjistili, je to sice velmi pozoruhodné, ale není to vůbec nic mimořádného. Původní egyptské obelisky jsou totiž skoro na každém, jen trochu větším římském náměstí. Je vidět, že rabování egyptských památek není jen dílem prvních archeologických zlatokopů, Napoleonovou výpravou počínaje, ale je to už hodně starého data.

Na obřích obrazovkách můžeme sledovat papeže Benedikta, kterak mizernou italštinou celebruje mši pro tisíce poutníků uvnitř chrámu i na náměstí

 

                                  Žebravý mnich

Příliš se na náměstí nezdržujeme a vracíme se k metru. Via Ottaviano je velmi živá ulice. Asi proto, že vede od metra k Vatikánu. Je sice plná nejrůznějších obchodů, jenom ne těmi, které právě potřebujeme. Musíme totiž nutně doplnit zásoby, jinak jsme bez večeře.  Pro samé památky a historii jsme zapomněli nakoupit zásoby. Obchod s potravinami jsme sice nenašli, ale zato jsme objevili jeden docela maličký krámek, zcela zaplněný jednou postarší, korpulentní dámou a neuvěřitelným množstvím pizzy. To potěšilo zejména naše ženy, protože je tento objev zbavil nutnosti vaření večeře. Ostatně, ono by ani nebylo z čeho. Obchod s potravinami jsme přeci žádný nenašli.  Ale štěstí se na nás přeci jen usmálo. Kousek od metra jsme objevili malou pekárnu. Přítelkyně Jana zajásala, a když vycházela z obchodu, třímajíc vítězně v rukou tašku s chlebem a pečivem, zářila jak sluníčko.

            Přítelkyně Jana je spokojená.  „A snídaně bude!“

 

/z knihy Středomořský kaleidoskop/