Okna do zahrady - Básně z let 1961 až 1968
Moje první literární aktivity, ať už to byly básně, nebo próza, začaly už někdy kolem mého patnáctého roku. Kupodivu se řada mých básní z té doby zachovala a musím sebekriticky přiznat, že některé jsou přímo hrozné. Velmi plodné období byla doba mých plzeňských studií, tedy roky 1963 až 1965.
Co se týče básní, psaných v dobách mého studentského mládí, bude asi nejlepší, když je uvedu citátem z úvodu mé vzpomínkové knihy „Návraty.“ Slovy, která byla napsána někdy v podzimních dnech roku 1964.
„Dívám se oknem do zahrady, která je plna nejkrásnějšího ovoce a rozodivných květů, tam, kde Adam s Evou odpočívají pod stromem poznání. Hledám chimérického Vasca, který mne provází na pouti mým světem, zpěv, který vlaje po vlnách, mne straší ve spánku, vůně Modrého květu obklopuje neznámé dálky, kde stojí dívka s bledým úsměvem a mává. Počkej! Ještě malou chvíli. Už jdu.“
Zvon
Hlas zvonu tiše šumí,
jak řeka, plynoucí pod námi.
A nebe démanty je poseté.
Jsou tak blízko, tak blizoučko,
že stačí zatřást tím nebem
a sesypou se ti k nohám.
Chtěl bych mít tak dlouhou paži
a zatřást jím,
abych ti mohl dát
kousek toho démantu do vlasů,
které mne šimrají ve tváři.
Řeka
Zestárla řeka, zestárla cesta,
zestárly topoly i pole nad strání,
zestárnul kostelík i zvon, co vyzvání
v neděli na mši svatou.
Jen život běží dál, a roky míjejí
a kolem proudí samé cizí tváře,
co v svatém Ondřeji usednou před oltářem
a do rachotu vlaku si zazpívají.
Tisíckrát pozdravujeme Tebe!
Podzim
Žlutavé koráby plují přes cestu
a nesou pozdravy dálek
do stínu dubů a buků a bříz.
Nesou šum moře,
maják na útesu a racky,
kteří odlétají a zase se vracejí,
jak vzpomínky na první lásku.
Nesou stín večera,
který se chvěje,
jak dívka, jež se svléká.
Žlutavé koráby, pouštěné do větru
z natažené dlaně dalekých hvězd.
Prodavačka květin
Prodavačka květin stála na rohu
omšelý pomník, rozcestí
stín azalky mi šlápl na nohu
kupte si lidé
kupujte pro štěstí
Largo
Když slyším tiché Largo hrát
má mysl zalétá až tam
co vidím dívky stát
co akát zavoněl
až tam, co bílé šaty jdou
jak bílé husi po vodě
až tam Tě vidím vlát
co stojí dívky s ruměncem
až tam co stojíš ty, až tam
fotograf v koutě,
ptáček letí
až tam jsme šli, až tam
co voní parfém z kapesníčků
kde voní dálka
svítí světla
a dívky s chlapci tančí polonézu
až tam jsme došli
cesta končí
i tiché Largo Nový svět
Staré Lásky
Všechny Vás objímám,
vás všechny zas
jak matka ztraceného syna,
který se nikdy nevrátí.
Všechny,
jak stíny padajících hvězd.
Vás všechny zas,
milníky věčných cest.
Všechny Vás objímám,
vás, světla velkoměst.
Vás všechny zas,
tam v šeru lampy,
v krbu oheň plane,
sny, touhy, fantazie,
vy všechny zas,
vy všechny zas
mé Lásky.
Světla
Daleká světla planoucího šera
již dávají své další sbohem
a celé město za každičkým rohem,
široce otvírá svou náruč večera.
Plápolající srdce bije jako zvony
a přístav pod námi se zvolna do tmy noří.
Podívej, červená světla majáků již hoří
a dole na nábřeží umírají stromy.
Na věži v Loretě už zase bijí zvony
a lidé spěchají a hledí na neony,
které řvou do noci
a prodávají štěstí.
A vítr prohání se po náměstí
a dlouhou ulicí vlají Tvé teskné vlasy.
Tulák
Šel tulák tiše do světa,
opřen o žebráckou hůl.
Šel do země, kam slunce odlétá,
kde žena položí na rozprostřený stůl
chléb s úsměvem a se solí.
Šel tulák tiše do světa.
Měl v ruce hůl a v torbě slepou víru.
Šel krajinou, kam slunce odlétá,
do kouzla končin všehomíru,
kde ani láska nebolí
Už léto odkvétá,
vlaštovky táhnou pod mraky.
A tulák s ptáky odlétá
Kde slunce kouzlí zázraky
Za věčně živou nadějí
Šel tulák tiše do světa,
opřen o žebráckou hůl.
Šel do země, kam slunce odlétá,
kde žena položí na rozprostřený stůl
chléb s úsměvem a nadějí
Zas slunce vychází a voní Modrým květem
Proč tedy nosíš v duši splín
Ten marný sen, jenž provází tě světem
Ten sen, co za tebou jde
Jak tvůj stín
Možná, že jednou. Kdo to ví?
Třeba se vrátí zpět i ona slepá víra,
Pak znovu napne plachtoví
Na cestě poznání tajemství všehomíra
Což tě už neláká vylétnout nad mraky?
Pak opřeš se zas o žebráckou hůl
A půjdeš tiše kráčet světem
kde žena položí na rozprostřený stůl
Chléb s úsměvem, co voní Modrým květem.
Čas květy odvane, jak dávná dětská přání
Však vůně zůstává
i když se člověk sklání.
Nekonečná noc
Vzpomeň si, drahá,
na tu nekonečnou noc,
na lavičce rudě žhnulo srdce,
a Tvoje vlasy honil vítr sem a tam.
Tvé ruce byly studené jak smrt.
Na věži bila půlnoc,
tvé nohy se vzdalovaly,
dalas mi sbohem.
Tvé dlouhé, štíhlé nohy,
já se jen pousmál,
tak trochu, nejistě,
protože jsi odešla
a dala sbohem.
Jako bys utíkala sama před sebou.
Okna do zahrady /část/
I
Tak jako všechny zvony světa
Tak bije srdce které očekává
Ulicí hledám svoje mladá léta
V tichu staletí
Ve stínu stromů
Nad městem vychází večerní záře
Ulicí proudí netečné davy
Mám zvláštní zálibu pročítat tváře
Co večer sedají na Kampu pod kaštany
Jakoby sedaly na písek pod palmami
Je to stesk?
Beznaděj?
Anebo marný sen?
Daleký jak hvězda je, co vyšla nad Betlém
Marný jak volání po lidské svobodě
Marný jak Modrý květ, jenž ušel po vodě
Marný jak vlna je co běží do dálky
Jak voják poslední když kráčí do války
A život běží dál
Na Kampě
Pod Petřínem
Jsou srdce milenců
Opitá sladkým vínem
Milenců co se procházejí v snách
Hledajíce svůj osud ve hvězdách
II
Po řece Vltavě nám odplouvají léta
A já jdu daleko
Až k Modrým ostrovům
Jak asi zněla by poslední věta?
Dejte mi plášť a hůl
A do uzlíčku štěstí
A dobrý vítr do plachet
Dejte mi víru
A já popluji
Na Modré ostrovy
Kde kotví lodi dětství
III
Možná že bloudil jsem
Možná že zapomněl
Možná že trochu ztěžk mi krok
Kolem se střídá s rokem rok
Až místo brány vytouženého ráje
Stanul jsem tam kde Chárón převáží
Na tváři smích
A v srdci žal básníka Máje
Podej mi napít z řeky Léthé
Ještě jednou
Naposled
Ještě jsou lidé
Kteří potřebují pít
Barva smrti
Srpen 1968
Padaly hvězdy, padaly se stromů,
padala světla a vůně podzimu,
padala nevinnost a ta je bílá,
přeběhla naděje, jak krásná víla,
po cestě naděje, zelená naděje,
tou cestou bezbřehou, člověk se usměje.
Padala hvězda a někde umírala víra.
Padala smrt a ta je zelenobílá.