Vývoj osídlení Palestiny v předizraelské době a vznik židovského státu - 1. část

Dějiny Izraele jakožto národa začínají vlastně židovským exodem z Egypta. Do velice dramatických podrobností líčí počátek izraelských dějin biblický Starý zákon, jmenovitě od první knihy, kterou je Kniha Genesis až vlastně po II. Knihu královskou. Archeologický výzkum Palestiny, který probíhá intenzivně dodnes, však přináší čím dál tím víc otázek a také vážné pochybnosti o věrohodnosti biblického líčení. Po staletí budovaná představa o Bibli jakožto dějinách je dnes díky rozsáhlé činnosti biblických historiků a archeologů vážně zpochybněna. A tak se ukazuje, že na podkladě některých skutečných událostí při migraci rozptýlených izraelských kmenů, byl stvořen pozdějšími pisateli knih hebrejského Tanachu, čili křesťanského Starého Zákona mýtus. Mýtus, který měl podpořit vědomí výlučnosti a jedinečnosti židovského národa a jeho absolutní podřízenost všemocnému bohu Jahve. A tak i onen známý biblický exodus Židů z Egypta pod vedením Mojžíše je jen pouhý mýtus. Neexistují o něm žádné doklady. Ani archeologické, ani písemné. Toto zjištění je nesmírně důležité především pro Izrael jako stát. Zpochybňuje to totiž sionistické zdůvodňování původních židovských nároků na jejich současné území. Na tu zem, kterou podle Bible Jahve Mojžíšovi přislíbil. V přetrvávajícím konfliktu izraelsko-palestinském je to velice aktuální problém. Primárním zdrojem informací o nejstarších dějinách Izraele proto dnes není Bible, ona Kniha knih, ale archeologický výzkum, oproštěný od ideologického balastu.
Nezpochybnitelným faktem však je existence židovského Davidova státu již v 10. století př. n. l. Pokud je biblický exodus Židů jen pouhý mýtus, odkud a kdy vlastně izraelité na území Palestiny přišli? A jaké obyvatelstvo zde sídlilo před jejich příchodem? Pokusím se jen ve stručnosti na tyto otázky odpovědět. Je to ovšem velmi složité. Díky silné migraci semitských i nesemitských kmenů, zejména ve 2. tisíciletí př. n. l., se původní obyvatelstvo mísilo s nově příchozími, státy i státečky vznikaly a zase zanikaly, ten silnější se snažil uchvátit toho slabšího a obyvatelstvo bylo decimováno neustálými válkami. Tento bouřlivý vývoj nebyl pochopitelně jen specialitou Předního Východu. Podobnými problémy později procházela i civilizace evropská po rozpadu Římské říše až do velkého stěhování národů v 6. století n. l. Raný Izrael je tak pravděpodobně pestrou směsicí kmenových společenství, která se v průběhu 2. tisíciletí do oblasti Palestiny dostala a původního kanaanského obyvatelstva.
Vraťme se však nyní do Palestiny. Díky více než stoleté práci archeologů a historiků v konfrontaci s údaji knih Starého Zákona, máme dnes alespoň přibližnou představu o vývoji společnosti Předního Východu.

Již v rané době bronzové, tedy již ve 3. tisíciletí př. n. l. žili v oblasti Palestiny lidé, které biblický Starý zákon označuje jako Kananejce. Toto semitské obyvatelstvo pronikalo na toto území pravděpodobně ze Sýrie. Již kolem r. 3000 se zde objevují sídliště městského charakteru. Z archeologických vykopávek je patrné, že tamější společnost byla v té době již na poměrně vysoké úrovni. Města až o 3000 obyvatelích byla obehnána mohutnými hradbami, silnými až 8 metrů, které byly zbudovány v základech z kamene, na kterém byla postavena vysoká zeď z hliněných cihel. Byly odkryty obytné domy s jednou, či dvěma místnostmi, cisterny na vodu, kultovní místa i bohatě zdobená keramika.
Od 2. tisíciletí pronikají na území Kanaanu z oblasti syrsko-arabské pouště nové skupiny západosemitského kočovného obyvatelstva. Invaze těchto nomádských dobyvatelů zabrzdila na nějaký čas kulturní vývoj celé oblasti. Starý zákon označuje tento lid jako Amorejce. /5. kniha Mojžíšova : 7,1/ Trvá dlouho, než tito kočovníci splynou s původním obyvatelstvem a začínají obnovovat zničená města a navazovat na vyspělou kananejskou kulturu. Amorejci postupně ovládli i Sumer a stali se vládci Babylonu. Za vlády nejznámějšího představitele amorejské dynastie – Chammurapiho, se stal Babylon nejsilnější mocností Předního východu.
Koncem 18. století, kdy egyptská říše za vlády zejména XIII. dynastie začala pozvolna upadat a slábnout, pronikají na území Dolního Egypta čím dál tím více kočovné asijské kmeny, které se zpočátku usídlovali v deltě Nilu. Exodus těchto kočovníků postupně přerostl až v otevřený boj. V polovině 17. století už pevně ovládají Dolní a Střední Egypt. Ve starověkých pramenech jsou označováni jako Hyksosové, což v egyptském jazyku znamenalo vládci pouští a hor. Hyksosové však není název zvláštního etnika. Jedná se spíše o silně smíšená kmenová společenství, která byla vytlačena tehdejší velkou migrací obyvatelstva ze svého tradičního území. Jakousi roli hráli v tomto společenství i Churrité. V knize Genesis jsou označováni jako Chorejci. Přicházejí z oblasti arménské vysočiny a přes Horní Eufrat se dostávají až do Palestiny. V průběhu 16. století vytvořili Churrité stát Mitanni, který zahrnoval celou horní Mezopotámii a stal se vedle Egypta a Chetitské říše významnou politickou silou. S Hyksosy pronikají do oblasti Dolního Egypta pravděpodobně i nomádské izraelské kmeny a na dlouhou dobu se zde usazují.
Říše Hyksosů, sahající od Nubie až po Eufrat, ovlivnila zhruba na sto let vývoj v oblasti Palestiny, která byla její součástí. Churrité a Hyksosové, na rozdíl od Amorejců, však přinesli do Palestiny značný kulturní rozkvět a rostoucí bohatství měst. Palestina tvořila v té době jakýsi most mezi Afrikou a Ásií a stává se křižovatkou obchodních cest. Výhody z toho plynoucí přinášejí rozkvět celé oblasti. Zdokonalují se opevnění měst, obytné domy se zvětšují, pod ulicemi se buduje kanalizační systém.
Kolem r. 155O-1530 př. n. l. jsou Hyksosové z Egypta vytlačeni a egyptští faraonové thébské dynastie znovu ovládnou nejen Egypt, ale na dlouhých 350 let i celou Palestinu. V expanzivní zahraniční politice vládců XVIII. dynastie byla území Palestiny přiřčena role jakéhosi nárazníkového pásma, které mělo chránit Egypt s asijské strany.
V egyptské části Ásie ponechávali egyptští vládci správu v rukou místní aristokracie, která byla v poměru k Egyptu ve vazalském stavu. Rozšíření egyptské říše o asijskou část vedlo pochopitelně i k značným přesunům obyvatelstva. Do Egypta přicházeli ásijci, buď jako zajatci, žoldnéři, nebo jako pracovní síla. Tak se do Egypta dostávají i četné izraelské kmeny z území Kanaanu. Žily v Egyptě několik desetiletí a podílely se zřejmě i na výstavbě nových měst v nilské deltě.

Kanaan byl v té době součástí velké egyptské říše. Thutmose III. dobývá opět Palestinu kol. r. 1390 a poráží mitannské vojsko. Je zajímavé, že již ve 14. století za vlády Amenhotepa IV - Achnatona / okolo 1350/ žádá Kanaan Egypt o vojenskou pomoc /Chetité/  - pramenem je amarnský diplomatický archiv. Tzn. více, než 100 let před Ramessem II. Syn Ramesse II. Merneptah / 1213-1203/ přitom na své stéle uvádí, že jeho vojsko zpuštošilo Kanaán a přineslo zkázu Izraeli. To by znamenalo, že v té době byly již izraelské kmeny v Kanaánu pevně usídleny a byly v té oblasti významnou politickou a hospodářskou silou. Exodus je tedy nutné posunout zpět a rozdělit ho do postupných emigračních fází. Merneptahova stéla může, jako to bývalo zvykem v Egyptě, trochu přehánět ve tvrzení, že Izrael byl zničen. Slovem Izrael byla míněna bojovná kmenová společenství, nikoli pochopitelně stát. Tato stéla je prvním a nejstarším důkazem použití jména Izrael.

Konec téměř pětisetleté nadvlády Egypta nad Palestinou přinesl až vpád polokočovných bojovných nomádských kmenů, začínající zřejmě někdy od začátku 14. století. Obecně jsou označování jako Chabirové. V souvislosti s touto etnicky různorodou skupinou jsou uváděny i izraelské kmeny, které byly pravděpodobně součástí této rozsáhlé migrace. 

  nabatejský Chrám Al-Khazneh . chrám pokladnice

Nomádští kočovníci, kteří přicházeli postupně do Palestiny, nedosahovali zdaleka kulturní úrovně, kterou dosáhlo obyvatelstvo té doby, tedy doby pozdně bronzové. Polokočovné izraelské kmeny přicházely do oblasti Palestiny v rozmezí asi 150 let.  Oblast Palestiny byla v té době hustě osídlena. V zemi existovala řada městských státečků, které měly, podle biblického podání, své krále. Sami tito vládci se však takto neoznačovali, jak vyplývá z četné diplomatické korespondence, nalezené r. 1887 při vykopávkách v egyptské el-Amarně. Hliněné tabulky, popsané akkadským klínovým písmem, obsahovaly diplomatickou korespondenci egyptského dvora s vládci říše Mittani, Babylonu, říše Chetitů a také korespondenci s vazalskými městskými státečky v Palestině a Sýrii.
Nejbohatším zdrojem zpráv o raných židovských dějinách je pochopitelně biblické podání. Je však velmi obtížné dobrat se správného historického jádra těchto biblických příběhů. Tím spíše, že tyto knihy byly psány někdy v průběhu prvního tisíciletí př. n. l., tzn. několik set let po případném biblickém exodu. Už sám tento fakt zpochybňuje věrohodnost biblických údajů.
Archeologický průzkum palestinských sídlišť pozdní doby bronzové jasně prokázal, že prakticky všechna sídliště byla násilně zničena, což potvrzuje biblický výklad. Války s jednotlivými městskými státečky však probíhaly ve zcela jiných časových souvislostech, než udává bible, konkrétně Kniha Jozue. Například barvitě vylíčená historka o dobytí Jericha je zřejmě jen pouhou fikcí. Archeologické vykopávky, které probíhají v Jerichu už od konce 19. století,  zatím neprokázaly pravdivost biblického líčení této události. Archeologové se v dataci liší o více než 1000 let. I při použití těch nejmodernějších metod. Nemá cenu to rozebírat podrobněji. Tím spíše, že Bible není historický dokument, ale náboženský text. Jericho bylo v době židovského exodu pravděpodobně  již  v rozvalinách. Město mohlo být zničeno Egypťany při jejich pronásledování Hyksosů do Kanaanu. Jeho hradby mohly být poničeny i tehdejším  zemětřesením a hlavně časem. Židé podle Bible šest dní pochodovali kolem města a teprve až obránci polevili ve své bdělosti, udeřili a město dobyli. Troubení na šofáry mohlo mít nanejvýš význam psychologický. Po dobytí města byli všichni  obyvatelé, včetně žen a dětí, vyvražděni, tak, jak to bylo tehdy zvykem. Vždyť jim to nařizoval sám Hospodin. Ale jak to bylo doopravdy, to skutečně sám Bůh ví! Stejně tomu bylo i s řadou jiných tehdejších měst, která byla odkryta archeology. Řada měst, která jsou zmíněna ve výčtu míst, zničených Jozuem, existovala podle archeologických vykopávek až mnohem později, až v sedmém, či osmém století př. n. l. Tedy v době, kdy byly tyto biblické texty psány. Pisatelé knihy Numeri, Deuteronomium, či knihy Jozue nemohli pochopitelně vědět, že města, která ve svém vyprávění uvádějí, tehdy vůbec neexistovala. Biblické, velmi krvavé podání, popisující rychlé obsazení Palestiny, mělo tedy jen demonstrovat moc Hospodina a posílit víru Hebrejců v jeho roli. A mělo také posílit vědomí výlučnosti a jedinečnosti židovského národa jako národa, který si Hospodin vyvolil a oblíbil. A toto vědomí výlučnosti a jedinečnosti se táhne celými židovskými dějinami až do dnešní doby. A je i nadále zdrojem současných problémů.

Pronikající izraelské kmeny se zpočátku vyhýbaly velkým opevněným městům, která byla nad jejich síly a usazovaly se spíše v horských oblastech, které kultivovaly a stavěly si zde své osady. Postup obsazování Palestiny se dnes jen těžko dokumentuje. Rozhodně neprobíhal v těch časových souvislostech, které uvádí bible. Byl to složitý a dlouhodobý proces.

Zajímavý ovšem je, když pomineme časové zkreslení těchto událostí, způsob, jakým byla Palestina dobývána. Pokud probíhalo vše přibližně tak, jak barvitě popisuje 5. Kniha Mojžíšova a zejména Kniha Jozue, můžeme bez váhání použít moderní termín, kterým je genocida. Etnické čistky nelze omluvit v jakékoli době. Čistota rasy byla však u tehdejších židovských vůdců a hlavně duchovních na prvním místě. Trvalo velmi dlouho, než se Palestina z této genocidy vzpamatovala. Jozue, který po smrti Mojžíše na hoře Nebo vedl izraelské kmeny do „Země zaslíbené“, vyčistil podle bible zemi od kanaanských „pohanů“ velice důkladně. Přesto, že biblické prameny nejsou pochopitelně historicky přesné, popisují dostatečně způsob, kterým byla Palestina ve jménu Jehovy a pod jeho záštitou dobyta. Časově probíhala izraelitská invaze pochopitelně trochu jinak. Pro ilustraci malá ukázka z knihy Jozue, kapitola X. Tato kapitola je snad nejkrvavější kapitolou celého Starého zákona. :
22. Potom řekl Jozue: Odhraďte díru u jeskyně a vyveďte ke mně pět králů těch z jeskyně.
23. I učinili tak a vyvedli k němu pět králů těch z jeskyně: krále Jeruzalémského, krále Hebron, krále Jerimot, krále Láchis, krále Eglon.
24. A když vyvedli ty krále k Jozue, svolav všecky muže izraelské, řekl vývodám mužů bojovných, kteříž s ním v tažení tom byli: Přistupte sem a šlapejte nohama svýma na hrdla těch králů. Kteřížto přistoupivše, šlapali nohama svýma na hrdla jejich.
26. Potom bil je Jozue a zmordoval a pověsil je na pěti dřevích. A viseli na dřevích až do večera.
28. Téhož dne také dobyl Jozue Maceda a pohubil je mečem i krále jejich pobil spolu s nimi a všecky lidi, kteříž byli v něm: neživil žádného: ale učinil králi Maceda, jako učinil králi Jericha.
O dobytí Jericha je psáno trochu dříve, v kapitole VI:
21. A pohubili jako proklaté všecko, což bylo v městě, od muže až do ženy, od dítěte až do starce a až do vola, dobytčete i osla ostrostí meče.
Tak to šlo město od města. Od Macedy k Lednu, Láchis, Eglon, Hebron, Dabir, Gabaon. Desítky, možná stovky měst, městeček i osad lehlo popelem a jejich obyvatelé byli beze zbytku vyvražděni. Provinili se pouze tím, že stáli izraelitům v cestě do „Země zaslíbené“. Čím více mrtvých, tím větší sláva Hospodina. Takto nám však dobývání Kanaánu prezentuje Bible. Ale nutno říci, že to byl v té době zřejmě obvyklý způsob boje. Ty největší zločiny v historii byly vždy zaštítěny něčím velkým. Velkou myšlenkou, ideologií, nebo nějakým Bohem. Historických příkladů můžeme najít celou řadu. A pochopitelně nejen v historii židovského národa. Je jich plno i v historii křesťanství i v islámu. Židovské tažení do „Země zaslíbené“ není bohužel v historii osamoceno. Zrůdnou podobu nejrůznějších ideologií můžeme vysledovat až do současnosti.
Vraťme se však opět do Palestiny do doby židovského exodu. Rozptýlené izraelské kmeny nebyly jediným cizorodým prvkem, který se v té době usídlil v Kananu. Zároveň s Izraelity přichází do této oblasti početná nesemitská skupina Pelištejců. Pelištejci, kteří na rozdíl od izraelitů již znali výrobu železa, se usadili v pobřežní oblasti přibližně mezi dnešní Jaffou a Gazou. Spekulace některých historiků, že se zde Pelištejci usídlili na popud egyptského faraona jako protiváha expandujícím Izraelitům zní sice logicky, ale není doložena historickými prameny.

           Pohled na Mrtvé moře od pevnosti Masada

Lokality, které byly při vpádu Izraelitů i ostatních kmenů zničeny, zůstávají dlouhou dobu opuštěné. Malé osady však začínají vyrůstat v místech, která byla dosud jen málo osídlena. Je to zejména ve střední a severovýchodní Galileji, tzn. v horských a podhorských oblastech. Na místech, kde nebyly rozsáhlé a opevněné městské aglomerace. A kde se některé rozptýlené izraelské kmeny mohly bez nebezpečí usadit. Demografický nárůst, především na vrchovině, byl v té době značný. Tento nárůst však, podle některých archeologů, způsobily nejen cizí kmeny. Značnou část tvořilo i původní kanaanské obyvatelstvo, se kterým se izraelitské kmeny smísily. Územím vrchoviny je zde myšlena oblast na západ od údolí Jordánu a asi 100 kilometrů na sever od Jeruzaléma.
Třetí velkou skupinou obyvatel Palestiny vedle Pelištejců a Izraelitů byli původní obyvatelé velkých měst, která nebyla zničena ani Izraelity, ani Pelištejci. Tato města odolala dobyvačným vpádům díky svému účinnému obrannému systému, zavedenému společenskému systému a zajištění města vodou i při jeho obležení. Systém tunelů, které přiváděly vodu od pramene až dovnitř města byl neobyčejně propracovaný a účinný. Velmi známý je například jeruzalémský tunel, vybudovaný za panování judského krále Chizkijáše, který nechal rekonstruovat starší, ještě kanaanskou stavbu. Kdo tedy vlastně byli obyvatelé raného Izraele? Biblickou historií a archeologickým výzkumem přímo v oblasti Předního Východu se dnes zabývá spoustu badatelů z celého světa. Každý z nich má pochopitelně vytvořenu i svoji teorii, kterou brání a udává k tomu desítky, dle jeho názoru dobrých důvodů. Tyto teorie tvoří velice širokou škálu názorů. Od ortodoxních vyznavačů správnosti bible, kterých je dnes, zaplaťbůh, pramálo, přes teorie o asimilaci příchozích do původní kanaanské společnosti až po krajní názory, které tvrdí, že starý, biblický Izrael byl vlastně vymyšlen autory starozákonních knih, že je to Izrael jen literární. Pravda bude, zřejmě, tak jako vždy, někde uprostřed. Ještě, že dnes existuje řada archeologů, kteří se snaží syntézou všech těchto teorií a vlastním bádáním v terénu, dobrat se skutečné pravdy bez ideologického pozadí.
Uvedu zde dva citáty z renomovaných dějin starověkého Izraele – A History of Ancient Israel and Judah, autorů Maxwella Millera a Johna Hayese, které, jak se mi zdá, nejlépe vystihují současný stav bádání :
„Raný Izrael byl v každém případě volným sdružením kmenů a klanů, které pomalu vyvstávaly z nerozlišeného obyvatelstva země. Izraelští předkové byli tedy různého původu. Někteří mohli přijít ze Zajordánska, snad i z Egypta. V zásadě se ale zdá, že se Izrael zformoval z tavícího kotle národů až v Kanaanu počátkem doby železné “.
A ještě jeden citát z té samé práce :
"Ohledně vyvozování jakýchkoli závěrů jsme opatrní. Doklady, popřípadě jejich neexistence, jsou takové, že – podle nás – spolehlivý přístup k počátkům Izraele a Judska z hlediska kritické historiografie jednoduše není možný. Je to jedna z oblastí, kde musí být historik schopen uznat, že jakékoli tvrzení je z velké části pouhým dohadem“.
S tímto tvrzením lze než souhlasit. I přes doslova mravenčí práci archeologů v palestinském terénu a řadu moderních metod, které dnes s archeologickým výzkumem souvisí, těžko může některý z historiků učinit kategoricky striktní závěr. Jen podrobná analýza objeveného a syntéza všech poznatků může posunout další výzkum dopředu.
Takže na otázku, kdo byli první Izraelci, není možné jednoznačně odpovědět. Přesto, že se dnes valná většina odborníků shodne na názoru, že židovský exodus i dobývání Země zaslíbené je jen mýtus, je tu ještě pár faktů, které do tohoto schématu nezapadají. Je to především dlouhodobý úpadek vyspělé kanaanské kultury a společnosti, vrcholící někdy koncem 13. století. Už jsem zde uváděl, že právě v této době, to znamená na přelomu 14. a 13. století vpadly do Palestiny početné nomádské kmeny, jejichž součástí byly zřejmě i izraelitské kmeny. Znovu musím připomenout nález Merenptahovy stély z poslední třetiny 13. století, kde je oslavováno faraonovo vítězství a zpustošení Kanaanu a Izraele! A máme zde hned dva důvody, pro které by mohla kanaanská kultura upadat. Archeologické nálezy potvrzují postupný rozpad kanaanského systému městských států v této době. Palestina se tak bez místních vládců propadá do politické anarchie, která trvá celých dvě stě let až do vzniku izraelského království. Koncem 13. století mizí i monumentální kanaanské chrámy i se vším vybavením. Toto zhroucení vyspělé kultury nemohlo mít jen jednu příčinu. Vedle vnějších faktorů, které jsem tu uvedl, mohly zde působit i faktory vnitřní. Například dlouhotrvající sucho, způsobující neúrodu a hlad, a hlavně bezvládí a anarchie po rozpadu městského systému. Tato fakta se ovšem opět blíží biblickému podání. Nelze proto jednoznačně tvrdit, že knihy Starého zákona jsou pouhým literárním dílem židovských autorů z 8. a 7. století př. n. l. Nelze ale ani tvrdit, že se vše událo přesně tak, jak to biblické knihy popisují.
Radikální názory „revizionistů“, jak jsou označováni ti, co zcela odmítají hodnověrnost Bible a tvrdí, že je to jen literární fikce, aktivizují pochopitelně současnou palestinskou veřejnost, která odmítá uznat legitimitu státu Izrael.
Na druhé straně se nelze ale divit stanovisku izraelských sionistů. Jeden z nich, archeolog Telavivské univerzity Zeev Herzog, na jedné odborné konferenci prohlásil v r. 1999 :
„Židé v Izraeli už nepotřebují Bibli, aby obhájili svou přítomnost na Blízkém východě. Jsme tady, protože tady jsme. Už nepotřebujeme omluvy – jsme místní.“

Chronologická tabulka – Blízký východ

keramický neolit 5000 - 3100
Raná doba bronzová 3100 - 2100
Střední doba bronzová 2100 - 1550
Pozdní doba bronzová 1550 - 1200

Literatura :
William G. Dever : Kdo byli první izraelci a odkud přišli
Alfréd Jepsen : Královská tažení ve starém Orientu
Israel Shahak : Historie a náboženství Židů
J.Burian,P.Oliva : Civilizace starověkého Středomoří