Vývoj osídlení Palestiny v předizraelské době a vznik židovského státu - 2. část.

"Strategická poloha Svaté země jako hlavní suchozemské šíje ve východním Středomoří nutí od pravěku ty její obyvatele, kteří usilují o nezávislost a jsou odhodláni udržet si těžce vydobytou svobodu, aby disponovali účinnou válečnou mašinérií a čas od času ji odborně vyzkoušeli."

Tento citát by byl docela úsměvný, kdyby nebyl tím nejvlastnějším vyjádřením podstaty i dnešní izraelské politiky. Dnešní stát Izrael svou válečnou mašinerii zkouší velmi často a velmi rád. Je však třeba přiznat, že obklopen arabským světem, musí svou velmi vyspělou a vycvičenou válečnou mašinerii  používat k ochraně své vlastní existence. Sotva jsem se ponořil do knihy dvou izraelských autorů - Chaim Herzoga a Mordechaje Gichona : Biblické války, zaujala mne ihned v předmluvě knihy tato výše uvedená slova. Při pohledu na minulost těchto dvou pánů se ale zdá být vše jasné. Ten první byl svého času prezidentem státu Izrael a ten druhý byl významným odborníkem na vojenskou historii. Oba také zastávali vysoké funkce ve Zpravodajské službě izraelských ozbrojených sil. Chaim Herzog dokonce jako její náčelník předtím, než se stal prezidentem.

Jedná se zde hlavně o Eretz Israel, což je hebrejský název Svaté země. Je to země, kterou podle biblické tradice přislíbil Hospodin Abrahamovi jako domov židovského národa. To, že tam už před příchodem Židů někdo žil, to asi není vůbec podstatné. Podle této ideologie všechna zem, kde kdysi ve starověku vládli Židé, nebo zem, která byla Židům přislíbena Bohem podle rabínské interpretace Bible, by měla náležet Izraeli. Není to ale jen onen biblický Kanaán. Je to oblast zhruba v rozsahu státu Davida a Šalamouna. Tuto teorii zastával například i známý politik Ariel Sharon. Proto nemohli Židé na dobytém území strpět původní obyvatelstvo. To bylo z větší části pobito a z té menší části se smísilo s příchozími izraelskými kmeny. Tím spíše, že v oblasti Kanaánu nežilo jen kanaánské obyvatelstvo, ale také četné izraelské kmeny, které neodešly při hromadné emigraci s biblickým Jákobem do Egypta. Je to doba, ve které Židé postupně upevňovali své postavení v Palestině a s pomocí zde usazených, původních izraelských kmenů, vytlačovali a vybíjeli původní obyvatelstvo. Málokdo si dovolí pro tyto činy použít slovo genocida. Dovolil si to třeba izraelský profesor Israel Shahak, o němž je známo, že byl velkým a neúnavným kritikem politiky sionismu a z něj vyplývajících praktik izraelské vlády, která dodnes hrubě potlačuje práva nežidovského obyvatelstva Izraele. O něm ale píši jinde. Je to v mém článku - Izraelská demokracie versus židovský stát.

Vraťme se však trochu dále do historie. Až do doby, kdy biblický Jákob, syn Izákův a vnuk praotce židovského národa Abraháma, odchází do Egypta se všemi svými syny a dalším lidem, za svým dalším synem Josefem, který je z faraonova pověření správcem celého Egypta. Usídlili se v Góšenu, na okraji nilské delty. Bylo to zřejmě za vlády Hyksosů. /tj. v létech 1650-1530 př.n.l./ Slovem Hyksosové  jsou souhrnně označovány západoasijské semitské kmeny, které pronikaly do oblasti nilské delty již od 13. dynastie. S těmito kmeny velmi pravděpodobně pronikly do Egypta i kmeny židovské, usídlené někde v oblasti Kanaánu.

Někteří badatelé posunují počátek židovského exodu zpět až do 13. dynastie do doby panování faraona Neferhotepa I. Tedy do doby asi 1700 - 1720 př. n. l. Dokládají to chybami prvních tvůrců chronologií, současnými archeologickými výzkumy i použitím moderních metod v archeologii. Je to doba před ovládnutím Egypta Hyksosy. Toto tvrzení však postrádá jakoukoli logiku. V té době Egypt absorbuje značné množství nejrůznějších semitským kmenů, které se usazují, jak už bylo řečeno, v oblastech Dolního Egypta. Židovské kmeny nemají v té době jediný důvod k emigraci do jim neznámého Kanaánu, který je pro ně cizí zemí.

Situace a postavení egyptských Židů se však dramaticky mění, když Ahmose I. z 18. dynastie, vyhání kolem r. 1530 př. n. l. Hyksosy. Židům, se jako cizorodému prvku v Egyptě výrazně horší životní podmínky. Jsou podezřelí ze sympatií s Hyksosy. Židy, vzhledem k jejich náboženským zvyklostem, nebylo možné asimilovat do egyptské společnosti a tak byli čím dál tím více persekvováni. Vedlo to až k jejich exodu z Egypta, pravděpodobně v průběhu 14. a 13. století př. n. l. Tzn. koncem 18. a v průběhu 19. dynastie. Tento termín je však jen přibližný, protože o exodu Židů z Egypta nejsou v egyptských pramenech žádné zmínky. A tak je velmi těžké se v té přemíře vzájemně si odporujících informací vyznat.

Obtížná a dlouhá cesta židovských kmenů z Egypta, společné tradice praotců, náboženství, způsob života i společné bojové zkušenosti při dobývání Zaslíbené země, to vše přetváří postupně židovská kmenová společenství v jeden národ.

 

Pokud Exodus, tak kudy?

Jedna z verzí přechodu Židů přes moře je cesta severní částí Sinaje, kde mezi Port Saidem a Al-Arishem je zaplavovaná část pobřeží, dříve zvaná Rákosové moře. Autoři knihy tuto verzi podporují, aniž k tomu však mají jakýkoli důkaz.  Asi jen proto, že na tomto místě utopil část své armády i Xerxes při své invazi do Egypta v r. 340 př. n. l. K této variantě cesty by vedla asi snaha vyhnout se egyptským posádkám a ztížit pronásledování válečnými vozy. A také podstatně kratší cesta do oblasti Kanaánu. Proti mluví fakt, že se jednalo v té době o docela frekventovanou obchodní a vojenskou cestu, vedoucí do přístavů východního Středomoří.  A navíc, velké množství lidí, táhnoucí Sinajem, se neschová v pobřežních močálech. Tato verze především vůbec neodpovídá biblickému podání, které přeci jen je třeba brát, byť s velkými výhradami, v úvahu.

Pokud bereme v úvahu jednotlivé fáze Exodu, tak, jak jsou v Pentateuchu popsány, musíme nutné dojít k přesvědčení, že vše je jen účelový mýtus, který není vůbec ničím podložen. Mýtus, který měl jen podpořit vědomí výlučnosti židovského národa a jeho nároky na "Zemi zaslíbenou". Tento mýtus není podpořen ani archeologickými poznatky, ani písemnými doklady z oblasti Egypta, či z oblasti Předního východu. Přesto není možné všechny údaje jen tak smést se stolu s odkazem, že je to jen pohádka. Na každém mýtu bývá obvykle i část pravdy. Tady však skutečně není z čeho čerpat. Není jasné, v jakých etapách emigrace Židů z Egypta probíhala, není jasná ani trasa jejich pochodu, není zcela jasné, kde se vlastně nacházela boží hora Choréb. Všeobecně se dnes uznává, že tato hora, ze které promluvil Hospodin k Mojžíšovi z hořícího keře a na které později převzal desky Desatera, je totožná s dnešní Mojžíšovou horou na jižním cípu Sinaje. Mimochodem, potomek onoho biblického hořícího keře může i dnes vidět zvídavý poutník uvnitř kláštera sv. Kateřiny, stojícího na úpatí sinajské Mojžíšovy hory. Atmosféra tohoto místa je skutečně výjimečná. Je těžké jí nepodlehnout. A tak jsem, při naší návštěvě kláštera před čtyřmi lety, zcela pokrytecky zdvihl ruku a na ten mohutný keř ostružiníku si sáhl. Co kdyby!

Vraťme se však k hoře Chóréb. Přes dnes všeobecně uznávaný názor, někteří badatelé kladou tuto horu do Jordánska, nebo do dnešní Saudské Arábie. I jedna velmi renomovaná encyklopedie tomuto názoru vychází vstříc, když klade území národa Midjánců do severozápadní oblasti Saudské Arábie při pobřeží Akabského zálivu. Podle 2. knihy Mojžíšovy, kap. 2 a 3, totiž Mojžíš poté, co zabil egyptského dozorce a uprchl z Egypta, uchýlil se právě na území Midjánců, k jakémusi Jetrovi, kterému pásl stádo ovcí. A při tom pasení se dostal až pod horu Chóréb, ze které na něj promluvil Hospodin. Těžko by hnal stádo ovcí několik set kilometrů daleko od Jetrova obydlí. Věřme tedy prozatím svaté Heleně, matce císaře Konstantina, která umístila tuto svatou horu právě na jižní část Sinaje.  

Tady je nutné poznamenat, že klimatické změny, které se v průběhu minulých tisíciletí udály v oblasti Předního východu a severní Afriky, uvedly do pohybu velké pastevecké kmeny, které byly nucené se přemístit do oblastí klimaticky příznivějších. Oblast dnešní Lybijské pouště byla dříve kvetoucí krajinou a obyvatelé těchto končin byli nuceni se přemístit podstatně blíž údolí Nilu. Zcela jinak vypadala zřejmě v době mýtického Mojžíšova Exodu i oblast Sinaje.

Jdeme dále. V knize Exodus je uvedeno, že Židé nevolili kratší severní cestu směrem k Pelištejcům, / tzn. východní Středomoří-Gaza,Libanon/, neboť se Bůh obával, aby se nevrátili, protože si neustále na něco stěžovali.  Pokud jsme tedy zavrhli cestu exodu severní částí Sinaje, musí existovat cesta jiná. Podle Bible jdou Židé z Egypta směrem k Rákosovému moři kolem hořké vody. Tu jim Bůh osladil, aby měli co pít. Jižně, směrem k Suezskému zálivu, jsou totiž dnes Hořká jezera. Tady se dá spíše věřit Bibli. Čemu se ale věřit moc nedá, že se na cestu vydala celá egyptská židovská komunita, tzn. s dětmi asi jeden milion lidí. To se nedalo logisticky zvládnout. K biblickým číslům vůbec je nutné přistupovat velmi rezervovaně.

Poté, co Židé dlouho tábořili pod horou Choréb, kde dostal Mojžíš desky Desatera a přesné instrukce pro další život židovské komunity, táhnou pouští dál na sever až do oázy Kadesh-Barnea. Odtud Mojžíš vysílá zvědy do Kanaanu. Přinášejí špatné zprávy. Na sever směrem na Bersebu nemohou, na to nemají dost síly. Tak se vrací k Akabskému zálivu /asi další rákosové moře/ a obcházejí Edom, který jim nedovolí průchod. A pak už následuje dobývání Země zaslíbené.  Tedy masakry, přímo řízené Hospodinem. Postupné vyvražďování národů, které jim stojí v cestě.

Faktem je, že hebrejské kmeny pronikaly do oblasti Kanaanu postupně, tak, jak slábla egyptská centrální moc. Egypt měl problémy s říší Mitanni a Chetity a tak nestačil vojensky hájit Kanaan. Dalším faktem je, že do Egypta neodešly s Jákobem všechny židovské kmeny, ale značná část jich zůstala v Kanaanu. Ti byli pochopitelně přirození spojenci kmenů, vracejících se postupně z Egypta.

Anexe Kanaanu vracejícími se Židy probíhala postupně, zčásti v míru, zčásti v bojích. Toto se událo pravděpodobně za vlády Ramessovců, tedy 19. dynastie, kdy egyptská moc postupně slábla. V oblasti Palestiny se vytvořilo společenství bojovných židovských kmenů, sjednocené jedním náboženstvím a jediným cílem. Dobytí jejich Zaslíbené země.

Pohled s jordánské hory Nebo na Mojžíšovu Zemi zaslíbenou. 

Žádná fotografie však nemůže dostatečně zprostředkovat neobyčejně silný dojem, který jsme já a moje žena při tomto pohledu cítili.

Po smrti Mojžíše vede lid do Kanaanu Jozue. je vybaven plnými pravomocemi jako jediný vůdce. Za bojovníky postupují jejich rodiny s celým majetkem a okamžitě osidlují místa, která dobyli.

Prvním cílem je Jericho. Jeho hradby byly zřejmě poničeny tehdejším a historicky doloženým zemětřesením a hlavně časem. Židé šest dní pochodují kolem města a teprve až obránci polevili ve své bdělosti, udeřili a město dobyli. Pochopitelně vyvraždili všechny obyvatele včetně žen a dětí, jak to bylo při jejich dobývání Kanaánu běžné. Vždyť jim to nařizoval sám Hospodin. Oni přece za nic nemohli. Někteří historici však tvrdí, že Jericho bylo v době židovského exodu již více, než dvě stě let v rozvalinách. Město bylo údajně zničeno někdy počátkem 16. století pravděpodobně Egypťany, při jejich pronásledování  Hyksosů do Kanaanu. A tak si můžeme vybrat. Stejně tomu bylo i s řadou jiných tehdejších měst, která byla odkryta archeology. Řada měst, která jsou zmíněna ve výčtu míst, zničených Jozuem, existovala podle archeologických vykopávek až mnohem později, až v sedmém, či osmém století př. n. l. Tedy v době, kdy byly tyto biblické texty psány. Pisatelé knihy Numeri, Deuteronomium, či knihy Jozue nemohli pochopitelně vědět, že města, která ve svém vyprávění uvádějí, tehdy vůbec neexistovala. Biblické, velmi krvavé podání, popisující rychlé obsazení Palestiny, mělo tedy jen demonstrovat moc Hospodina a posílit víru Hebrejců v jeho roli. A mělo také posílit vědomí výlučnosti a jedinečnosti židovského národa jako národa, který si Hospodin vyvolil a oblíbil. A toto vědomí výlučnosti a jedinečnosti se táhne celými židovskými dějinami až do dnešní doby. A je i nadále zdrojem současných problémů.

Kanaan byl v té době součástí velké egyptské říše. Kolem roku 1390 př. n. l. dobývá Thutmose III. Palestinu a poráží mitannské vojsko. Je zajímavé, že již ve 14. století za vlády Amenhotepa IV - Achnatona / okolo r.1350/ žádá Kanaan Egypt o vojenskou pomoc - pramenem je amarnský diplomatický archiv. Tzn. více, než 100 let před Ramessem II. Syn Ramesse II. Merneptah / 1213-1203/ přitom na své stéle uvádí, že Izrael byl zničen. To by znamenalo, že v té době byly již izraelské kmeny v Kanaánu pevně usídleny a byly v té oblasti významnou politickou entitou. Exodus je tedy nutné skutečně posunout zpět a rozdělit ho do postupných emigračních fází. Merneptahova stéla může, jako to bývalo zvykem v Egyptě, trochu přehánět ve tvrzení, že Izrael byl zničen. Slovem Izrael byla míněna bojovná kmenová společenství, nikoli pochopitelně stát. Tato stéla je prvním a nejstarším důkazem použití jména Izrael.

Při dalším líčení Jozuova tažení Kanaanem popustili autoři knihy Biblické války zřejmě trochu více uzdu své fantazii a držíce se urputně biblického líčení, popisují detailně taktiku "geniálního" vůdce Jozua. Izraelské tažení Kanaanem porovnávají s taktikou a strategií moderní války. Přestože o jimi popisovaných událostech neexistuje jediný doklad, kromě velmi málo věrohodného líčení Bible, s udivující jistotou popisují konkrétní Jozuovy kroky, jeho způsob myšlení i jeho "geniální" strategii, s níž dobýval jedno městské království za druhým. Uvádějí, kde stálo jeho vojsko, kudy útočilo, členění jeho armády a toto vše převádějí do moderní terminologie. A to vše jen podle biblického líčení!! Ještě že připouštějí, že dobývání Kanaanu nebylo pravděpodobně jen dílem Jozua, ale že po něm přišli další židovští vojevůdci, kteří anexi Kanaanu, připisovanou Jozuemu, v pozdějších létech dokončili. Zkrátka, kde je slepá víra, tam zůstává rozum stát.

Palestina doby soudců

Je to doba, ve které Židé postupně upevnili své postavení v Palestině a vytlačovali a vybíjeli původní obyvatelstvo. Doba, plná krvavých zápasů o území, proti obyvatelům na vyšší společenské a kulturní úrovni, kteří byli pevně zakotveni v městských státech a kteří měli dobu kmenových struktur dávno za sebou. Boj izraelských kmenových společenství o jejich Zemi zaslíbenou si vyžadoval silné a charizmatické vůdce, kteří dokázali ovládnout velké masy lidí, neustále bojujících, neustále zápasících o holé životy a také neustále si stěžujících a svářících se. Dvanáct kmenů již žilo v té době samostatně pod vedením svých vůdců. Při jakémkoli ohrožení se však tato kmenová společenství sjednotila pod vedením těch nejlepších, kteří měli nejen postavení vojevůdců, ale také soudcovskou pravomoc nad všemi kmeny. I když nezasahovali do vnitřních záležitostí jednotlivých kmenů. Proto se říká této době před vytvořením židovského království Doba soudců.  Při dobývání a postupném osidlování Kanaánu byly významným spojencem Židů příbuzné rody a kmeny, které zůstaly v zemi a neodešly s vlnou emigrantů do Egypta.

Izraelci neměli těžké zbraně, ani válečné vozy a neuměli dobývat dobře opevněná kanaánská města v nížinách a při pobřeží Středozemního moře. Usazovali se především v horách a vyhýbali se místům, která byla bezpečně v rukou Kanaánců. Ti měli značnou převahu v technice, výzbroji, v organizaci a v bezpečí dobře opevněných měst. Kanaánci však nemohli jenom zůstat v bezpečí opevněných měst a dívat se, jak Židé obsazují jejich zem. Jejich velkou zbraní byly válečné vozy, které Židé neznali a neuměli ani používat. Kanaánci byli kulturně daleko výše, než židovské kmeny s jednoduchou kmenovou strukturou.

Toho času hrála v koalici izraelských kmenů hlavní roli Debora. Něco jako pozdější Jana z Arku. Osvědčila se jako schopná vůdkyně a vynikající stratég. Dokázala rozmístěním svých vojsk a účinnou strategií eliminovat drtivou převahu Kanaánců ve výzbroji - válečné vozy. Rozhodující bitvou byla zřejmě bitva v údolí Jizreel poblíž hory Tábor. Kanaánská koalice pod vedením Sísery byla zcela rozdrcena, když k vítězství přispěl nenadálý prudký déšť, ve kterém zřejmě uvázly kanaánské válečné vozy. /tolik Kniha soudců, kap.4/.

Další boje, zejména vítězství Gedeona nad nájezdnými Midjánci, popisují oba autoři až příliš podrobně. Možná čerpali své informace z křišťálové koule. Faktem je, že už v této době propukají sváry a i boje mezi jednotlivými izraelskými kmeny. Viz Abimelek a Kniha soudců kap. 9.

Zvláštní roli v židovských dějinách hráli tzv. proroci. Byli to náboženští a sociální reformátoři, střežící striktně ortodoxní židovské tradice. Nevyhýbali se ani ostré kritice krále, pokud se nějakým způsobem odchýlil od prastaré dohody mezi Hospodinem a jeho lidem. Tito proroci – Gád, Nátán, Elijáš, Izajáš, Jeremiáš, Ezechiel, atd – oznamovali králi boží slovo a žádali ho, aby ho i naplnil. Měli velkou moc a často způsobili i králův pád.

V době těsně předkrálovské, na sklonku doby velkých soudců, se v Kanaánu objevil nový nepřítel. Byli to Pelištejci-Filištínští, jeden z "mořských národů". Pronikali do země od severozápadu, z egejské oblasti. V polovině 12. století byli Ramessem III. vyhnáni z Egypta. Později uzavřeli s Egyptem jakési příměří a pronikli do oblasti Kanaánu. Znali železo a byli vynikajícími kováři. Pronikli až na území kmene Benjamin severně od Jeruzaléma, kde se usadili.

V té době se na scéně objevuje Samuel. Byl to významný člověk z kmene Lévi. Byl soudcem, knězem i prorokem. I přes dílčí vítězství spojeného židovského vojska pod Samuelovým vedením, nebyli Izraelité schopni postup Pelištejců zastavit. Oslabení Izraelců využili i východní Amónovci a napadli Gileád. V té době začínají volat kmenoví náčelníci po jednom vůdci, po králi, který by je vyvedl z obtížné situace. /1. Sam.,kap.8/ Samuel na příkaz Hospodina pomazává Saula z rodu Benjamin. Ten nejdříve poráží Amonovce v Gileádu. Pak vytváří stálou armádu, jejíž části velí Saulův syn Jonathan.  Saulova vláda je poznamenaná neustálými boji s Pelištejci, kteří byli i v této době daleko lépe vyzbrojeni.                                                   

První Samuelova kniha, to je neustálá komunikace mezi Bohem, Samuelem a Saulem. Zde je jasně patrné, že Židé potřebovali jakékoli opodstatnění a ospravedlnění svého tažení Kanánem a vyhlazování původního obyvatelstva. Zde slova pokrytectví a genocida zcela vystihují průběh izraelského osidlování Palestiny. Na tomto místě je třeba opět připomenout vůdčí myšlenku z knihy prof. Israele Shahaka o ideologii sionizmu. A to, že všechna zem, kde kdysi ve starověku vládli židé, nebo zem, která byla Židům přislíbena Bohem podle rabínské interpretace Bible, by měla náležet Izraeli. Původní obyvatelstvo bylo nutné kvůli čistotě rasy zcela vyhladit. Zde jen malý citát z 1. Sam. knihy, kap. 15 :

"Toto praví Hospodin zástupů : Mám v patrnosti, co učinil Amálek Izraeli, položil se mu do cesty, když vystupoval z Egypta. Nyní jdi a pobij Amáleka, jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla."

Ano, věčná je sláva Hospodina a tak v jeho jméně Židé pobíjeli celé národy. Byla to drsná doba, kdy každý válčil s každým a nebyli to pochopitelně jen Židé. Byl to boj o úrodné území Kanaánu, boj o strategická místa obchodních cest, boj, ve kterém měl lidský život trochu jinou cenu, než jak to chápeme dnes. Trochu mi ovšem vadí fakt, že právě toto nemilosrdné vraždění celých národů je v Bibli vysoce glorifikováno. Přeci to my ne, to ten nahoře! A svědomí je hned čisté.

Vraťme se však k Saulovi a jeho vítězné bitvě s Amalekem. /Amalechitští podle Bible kralické/. Saul udělal totiž ještě jednu tragickou chybu. Neposlechl Hospodina a nenechal pobít amalechitská hospodářská zvířata všechna, ale ty nejlepší kusy logicky začlenil do židovských stád. A to byl malér. Hospodin se musí poslouchat, i kdyby to byla úplná blbost. Saula to stálo post krále. Hospodin dal palec dolů a na krále byl pomazán jakýsi David, který se uvedl tím, že zabil pelištejského obra Goliáše prakem. Zdá se, že je to opět jedno ze symbolických gest, kterým se židovští vůdci snažili upevnit své postavení před neustále se svářícími a neposlušnými kmeny, které často bojovaly i mezi sebou. Je třeba si uvědomit, že ani v následující době krále Davida nebyla monoteistická víra v jednoho Hospodina zdaleka převládajícím náboženstvím. V židovských kmenech stále převládalo původní polyteistické náboženství a dokonce se objevovaly i lidské oběti, zejména oběti dětí. Židé se vraceli neustále k náboženským představám svých předků, kteří v Kanaánu zůstali. Toho si byli židovští vůdci vědomi, a proto hrozili všem ve jménu Hospodina drakonickými tresty a nemilosrdně zabíjeli ty, kteří se nechtěli přizpůsobit. V Bibli je o tom celá řada zmínek.

Ale popořadě. Když se Saul Bohu znelíbil, bylo třeba najít jiného vyvoleného. Tím se stal na příkaz Boha nejmladší Jišajův syn David z judského Betléma. Toho také Samuel pomazal. David přichází na Saulův dvůr a hraje mu na harfu ve chvílích, kdy na Saula padá "zlý duch". Jinak řečeno, když má velké bolesti. Když byl Izrael ohrožen opět Pelištejci, tři Jišajovi synové odcházejí do vojska a David se vrací do Betléma pást otci ovce.

David pak nese na bojiště bratrům jídlo a při té příležitosti říká všem, že chce bojovat s Goliášem, až se dostává před krále Saula. Však ani slova o tom, že by ho Saul znal z jeho dřívějšího hraní na harfu. První nesrovnalost. Když David Pelištejce zabije a bitva dopadne pro Židy příznivě, předstupuje David s hlavou Goliáše před Saula a ten se ho ptá, čí vlastně je!! Ani slova o tom, že by ho měl znát již z předchozího hraní na harfu, či z jejich rozmluvy před bojem s Goliášem. Tenhle příběh je celý pochybený a krajně nevěrohodný.

David postupně získává na oblibě u dvora, vede vítězné boje s nepřítelem, až se Saul začíná obávat jeho popularity a cítí se být jím ohrožen. David musí uprchnout a dostává se až do opačného tábora, k Pelištejcům, kde žije několik let a pomáhá jim vojensky drancovat okolní krajiny včetně svých soukmenovců. Po prohrané bitvě na hoře Gilboa se král Saul sám zabíjí a David, který dokáže bez skrupulí přecházet od jednoho tábora ke druhému a využívat chytře vše, co je pro něj výhodné, má teď volnou cestu k židovskému trůnu. Zatím, co Saul se Bohu znelíbil jen proto, že rozumně nevybil všechen ukořistěný amalechitský dobytek, ale rozdělil ho jako kořist svým lidem, mohl David dělat, co chtěl, přecházet k nepříteli, pobíjet své soukmenovce, cizoložit, zkrátka vypočítavě lavírovat na tehdejší politické scéně. Mohl vše, neboť byl vyvolený Hospodina. Opět další, jen těžko pochopitelný fakt, zpochybňující vše, co je v této části Bible napsáno. Nehledě k popisu jednotlivých událostí, které si mnohdy vzájemně odporují.

Co říci závěrem?

Dlouhodobý tlak spojených izraelských kmenů a zřejmě i dalších příchozích nomádských kmenů způsobil postupný úpadem vyspělé kanaánské kultury. Možná k tomu přispěly i zhoršené klimatické podmínky i rozpad systému městských států, který způsobil zcela jistě bezvládí a anarchii. Na konci staletého úsilí izraelských kmenů, stmelených vírou a nesmírnou bojovností se tak objevuje v dějinách první samostatný židovský stát. Existence Davidova státu již v 10. století př. n. l. je historicky zcela nezpochybnitelným faktem. To, co bylo předtím, to už tak přehledné není.

A na tomto místě je možné uzavřít tento malý exkurz do židovské historie tím samým citátem, kterým v úvodu začínal.

 

"Strategická poloha Svaté země jako hlavní suchozemské šíje ve východním Středomoří nutí od pravěku ty její obyvatele, kteří usilují o nezávislost a jsou odhodláni udržet si těžce vydobytou svobodu, aby disponovali účinnou válečnou mašinérií a čas od času ji odborně vyzkoušeli."

Tehdejší židovský stát tuto válečnou mašinérii zkoušel docela často. A zkouší ji do dnešních dnů. Proto také koncem panování krále Davida se stal židovský stát největší říší starověkého Předního Východu. A dnešní Izrael by byl rád  tou velikou říší i dnes. Ale svět se přeci jen od dob krále Davida trochu změnil.

 

J.Z. 27. března 2013