Zrcadlo osudu
Polední slunce pozlacuje fasády honosných paláců na Piazza Unita d´Italia. Odolali jsme lákavé vůni kávy i křupavé pizzy na náměstí Ponterosso a kolem ruin antického Trajánova divadla stoupáme na terstský Kapitol.
Z terasy pevnosti San Giusto na samém vrcholu je vidět celé nádherné panorama Terstského zálivu. Vpravo na obzoru, na samém konci města, se na malém poloostrově rýsuje bílá silueta pohádkového zámku Miramare rakouského arcivévody Maxmiliána a přímo pod námi je velký přístav s řadou přistávacích mol a kotvících jachet.
To vše se mi vybavuje, když se dnes, kdyby bylo Honzíkovi 40 let, dívám na jeden a dvacet let starou fotografii. Celý ten tragický příběh se mi znovu a znovu promítá před očima. Slyším i tu smutně krásnou Yradierovu melodii písně La Paloma, vycházející tehdy z malé kavárny na nábřeží terstského Canale Grande. Neznám natolik italsky, abych rozuměl slovům písně. Ale dobře znám jejich českou, až trochu kýčovitou úpravu.
Kdo z vás, když se dívá upoután moře hrou,
kdo ví, kolik štěstí pohřbilo písní svou…..
La Paloma je holubice. Vzpomínky jsou také takové holubice. A ty odlétají, aby se s železnou pravidelností opět navracely jak hrozivé memento.
Na druhé straně Terstského zálivu, někde daleko, v mlhavém oparu, leží Benátky. Město nekonečného kouzla a omšelých paláců. Romantika gondol na Canale Grande a Ponte Rialto v obležení zvědavců. Město páchnoucích kanálů a vzpomínek, které jak koule na nohou budou s námi putovat až do konce našeho života.
Dva roky po oné nešťastné události jsme se z ochozu pevnosti San Giusto dívali přes moře na nekonečný Jadran směrem k Benátkám a před očima se nám znovu a znovu promítala ta tragická scéna jak špatný film. Film, který se náhle přetáčel bláznivým zpětným chodem. Pohled na jednu starou fotografii vyvolává dnes celý řetěz asociací.
Znovu jezdím do městské nemocnice v Civitanově, znovu a znovu hovořím s komisním kapitánem místních karabiniérů, mluvícím mizernou angličtinou, znovu se s Honzíkem noříme do hustého davu zvědavců na benátském Ponte Rialto.
„Mám už hlad,“ řekl nám tehdy syn před benátským dóžecím palácem.
„A mám chuť na pizzu.“
„Musíš počkat. Najíme se po cestě,“odpovídám mu.
„Čeká nás ještě více než čtyři sta kilometrů cesty na jih.“
Moře je věčným a nekonečným dárcem života. Moře si ale ten život dokáže i neurvale vzít. Bez varování. Kolik takových příběhů už bylo napsáno? To nikdo nespočítá.
Dívám se dnes na fotografii, na které je terstský Canale Grande i s kavárničkou po jeho pravé straně. Tři časové roviny se v této vzpomínce stýkají. Tragická cesta do Itálie před jeden a dvaceti lety, terstské memento před lety devatenácti i současnost, žijící smutnou vzpomínkou. Mnoho cest od té doby plnilo naše vědomí novými a novými vzpomínkami. A v každé z nich bylo i moře.
Moře, které stále otevírá svou náruč. Nádherné moře, které stále život přináší, a které jej někdy bohužel i vezme. Nelze mu nic vyčítat. Ten koloběh je neúprosný. Dál a dál hraje to své uklidňující largo, aby vzápětí člověka nečekaně udeřilo do tváře vzedmutou vlnou. To, když se zrcadlo osudu na chvíli zakalí.